Vzpomínka na osvobození Prahy

museli lidé zažít, tomu už nikdo ani neuvěří. Jen kdyby už se nic podobného neopakovalo. Lidé byli šťastni ze svobody. Ale pak to vysidlování a zabírání majetku v Sudetech nic pěkného.

Ja jsem poválečné dítě, tak to, co vím je jen z vyprávění babičky z Kobylis. Vždycky, když dávali Němou barikádu, tak si vzpomenu, že náš táta byl jedním z těch, které hnali Němci před tankem a museli odklízet barikádu. Táta to přežil, i když se s toho nějakou dobu psychicky dával dohromady. A potom jel osidlovat pohraničí, což napadlo i moji maminku. Já jsem na tom vydělal :-), narodil jsem se. Ale na osidlovani tatínek nevzpomínal dobře, říkal někdy :"ty já si pamatuju s pětaćtyřicátýho, těm bych ruku nepodal" ... No jo vzpomínky jsou různé.

Je to opravdu o zkušenosti a vzpomínkách těch nejbližších. Narodil jsem se až po roce 1948, takže jsem zažil až to "osvobození" v roce 1968 ! Jistě rodiče a prarodiče nám o 2sv. povídali a to dělali i učitelé v zdš. Mnohdy se informace dost lišily. Dnes vím, že učitelé dějepisu a občanské výchovy MUSELI učit to co měli režimem nařízené. Dost rozporuplné byly dokumenty v mediích i těch socialistických kdy se ukazovaly plné náměstí vítačů vermachtu i rudé armády včetně těch jež vítali Klamenta Gottwalda když se vrátil z Hradu. A ani po roce 1990 se toto moc nezmněnilo. Vždy se najdou ........ at ti osvoditelé nebo osvobozené, to patří k člověku.

Moje matka je ročník 1930. V roce 1945 měla 15 let. Žila se svými rodiči a sourozenci ve vinařské obci jižně pod Brnem. Těmi místy šla fronta. Maršál Koněv postavil do první linie propuštěné těžké trestance. V roce 1965, kdy bylo 20. výročí konce 2. světové války jsem slyšela v rozhlase výzvu, aby každý, kdo má na rok 1945 vzpomínky, je napsal a poskyl čs. rozhlasu. "Mami, mami, ty si to pamatuješ, napiš tam, dostaneme za to peníze!" A matka odpověděla: "Děvče, kdybych já tam napsala to, co jsem viděla, tak nás všechny pozavírají". Byla jsem holka, moc jsem tomu nerozuměla a dál jsem se nevyptávala. Příspěvek do rozhlasu matka neposlala a naše rodina ani nezbohatla ani nás nezavřeli. Až za dlouho, to už matce bylo přes 70, mi své zážitky z roku 1945 vyprávěla. Nebylo to nic pěkného. Své matce věřím, protože není žádná hysterka, nevymýšlí si a je to racionální a věcně uvažující člověk.

Paní Hano moc děkuji za Vás příspěvek. Já jsem se narodila až v roce 1946, ale o této době vím mnoho z vyprávění mého tatínka a i jiných, kteří prožili tyto dny v mé rodné vesničce na Drahanské vrchovině. I v samotném závěru války zde byl zastřelen Němci jeden místní občan. Na památku osvobození obce Rudou armádou byl na náměstíčku vedle pomníku padlých vystaven velmi dlouho tank, který jako první přijel do mé rodné vesničky...

Zajímavý článek, paní Hano. Taky znám z vyprávění svého otce, který bydlel přímo v Lidické na Andělu, jak začali stavět barikády. Jak v době povstání všichni poslouchali radio, jak se blíží Rudá armáda, jak přijeli neočekávaně Vlasovci, kolik zemřelo civilistů...tehdy už rok pracoval v odbojové skupině. V té době se zase tchán, který utekl z nasazení v Říši, musel čtyři měsíce skrývat. A prarodičům při náletu na Kbely vybuchla tříštivá bomba v domě.Naštěstí oni byli v pobočném sklepě, protože se báli zavalení. Po tom americkém bombardování v březnu 1945 jezdily po ulicích žebřiňáky plné mrtvých. Ještě si pamatuju z tátova vyprávění, jak mu Němci zatkli židovskou dívku. Už ji nikdy neviděl. Moje generace byla naštěstí těchto útrap ušetřena.

Toto by měli číst hlavně mladí, aby přestali překrucovat historii. Já to nezažil, byl mi rok a bydleli jsme v severních Čechách. Ale z vyprávění rodičů leccos vím, A není to zrovna pohodové.

Na Tvou dětskou vzpomínku v podobě tohoto článku si, Hani, pamatuji. Je dobře, že se tu dnes po pár letech zase objevila. Není nad osobní vzpomínky, i když třeba z různých úhlů pohledu.

V dobách druhé světové války bydlela matka s rodiči ve vesnickém domku. Řekla mi, že sice byla malá, ale pamatuje si, jak vždycky běžely s babičkou schovat se do sklepa. Dodnes nemá ráda, když je na nebi hodně slyšet letadlo. Zůstalo to v ní celý život. ..ze stejného domku jsem jako dítě v 1968 šla s babičkou nakoupit. Vesnice voněla srpnovým dnem, svítilo sluníčko. U plotu stála sousedka a po krátkém rozhovoru se ulekaná babička vrátila domů pro peníze na velký nákup....stály jsme dlouhou frontu v místním konzumu. Stejný nápad, udělat si zásoby, měla snad celá vesnice....od dětství mám k těm dvěma národům, které tak neblaze ovlivnily naše dějiny, takový prazvláštní vztah. Kéž by se podobná situace mému vnoučeti vyhnula.. .

Také jsem prožil konec války,v Mladé Boleslavi. Vždy když přijde květen, vzpomínám na tyto dny a vyprávímo o tom svým blízkým. Hezký článek. Oživila jste mě zase vzpomínky na maminku, tatínka a bratra, který byl tehdy ve věku 13-ti letého kluka a měl zážitků daleko víc než já.