První rok v důchodu

Jsem v důchodu desátý rok a ještě jsem se ani vteřinu nenudila. První dva roky jsem trávila s těžce nemocným manželem. Díky mému důchodu mohl umřít v mé péči v klidu a pohodě domova. Když zemřel, rok jsem se dávala dohromady po infarktu. Jezdila jsem za vnoučaty, věnovala se turistice s přáteli. Když jsem se před čtyřmi lety dolámala, měla jsem spoustu času na přemýšlení, co s životem, až se zas postavím na nohy. Povedlo se a já se rozhodla, že ještě nejsem tak stará, abych nemohla spojit svůj život s někým, kdo by o to stál. Měla jsem štěstí, našel se takový. Nemáme zahrádku, vnoučata jsou daleko, zdraví občas připomene, že už nejsme nejmladší, přesto jsme v pohodě a snažíme se konečnou fázi své pozemské pouti vyplnit činností nám oběma dostupnou a milou. Radujeme se z každého nového dne a děkujeme za štěstí, že jsme se našli. Jsme si vědomi toho, že může být hůř, ale život už je takový. Jsem vděčná za to, že jsem se důchodu dožila. Mnohým se takového štěstí nedostane.

Já stále ještě kudy chodím, tudy volám "Ten důchod nemá chybu! Zatím." Dělám teď to, na co jsem neměla čas, když jsem trávila skoro celé dny v práci a soukromí nestíhala. A protože zdraví zatím slouží, bavím se životem jak to jde. Při vědomí toho, že tato pohádka určitě nebude trvat věčně.

Spokojený důchodce ? ! ? - Ano i ne, pohádka to sice už být nemůže a na pohodu ze zahrádky a u kafíčka se musíme pěkně snažit, ale pořád to jde.

Dobrý den, na každého jednou čeká ukončení práce a většina z nás to má asi za sebou. A je na každém z nás, jak k tomu přistoupíme,jak budeme žít dále. Myslím, že většině se podařilo-podaří žít důstojně, pracovat pro potěšení, zabývat se svým světem a svými zálibami i být dobrými babičkami-dědečky. A SOUHLASÍM, DŘÍVĚ BYLI LIDÉ ŠŤASTNĚJŠÍ.

Ano, paní Caklová, i můj názor na důchodový věk je totožný s vámi. Dříve jsem myslela, že důchodci jen čekají pomalu na smrt.....jsem 4 letý důchodce a jsem šťastná a spokojená, jak jsem pomalu nebyla celý život. Dělám si co chci, s nadhledem svých let, těším se na každý nový den, co mi přinese, věnuji se svým zvířatům, dětem, koníčkům, své zahrádce, i tomu nezbytnému kafíčku venku na zahradě a nikam nepospíchám. Mám klid v duši, a to je hrozně důležité. Raduji se ze života. I já jsem se účastnila v dětství podvečerním sezením pod kaštany s babičkou a jejími společnicemi, pletly, vyšívaly, vyprávěly nezapomenutelné příběhy. Na tu atmosféru nikdy nezapomenu. Škoda, že už není a nikdy se nevrátí. A tak se občas tajně pomodlím u kapličky v polích za vesnicí, že mi dopřává ve zdraví tyhle nádherné dny a prosím o další. Uvidíme.