A je to tady. Měšťanka končí a co teď. Kamarádi, bývalí gymnazisti, jdou pokračovat na jedenáctiletku, ale já, omotaný filmovým páskem tak dokonale, že se nemohu ani hnout, se hlásím do Prahy na školu pro kameramany. Jako pojistku jsem se ještě přihlásil na pedagogické gymnazium v Kroměříži. Nejdříve jsem se dověděl, že ze mně učitel nebude, protože jsem při zkouškách dostal z matematiky za tři a nepomohlo, že čeština byla za jedna.
Otec krčil rameny a protože se blížil den, kdy mu vezmou živnost, nebyla naděje, že bych pracoval doma a udělal si v učení pauzu. Ujal se mně pan učitel "Čaganista", pochodil po úřadech a přinesl zprávu, že mně vezmou na zdravotnickou školu, kde nastoupí jedenatřicet děvčat a já že bych byl dvaatřicátý. No to mně podržte. Druhý návrh, stát se hornickým učněm, nosit hornickou uniformu a být na internátě "ve vatě" mně zvedl krátký střih na hlavě (takzvaného ježka) do pozoru. A tak nakonec, se slzičkou v oku jsem se šel učit do Tesly soustružníkem.
Soustružník s básničkami nešel nějak dohromady a tak jsem se jal ukázat světu, zač je toho loket. V hospodě jsem byl pečený, vařený, dal se na karban, s valašským krúžkem jsem ponocoval po celé Moravě včetně Strážnice a semtam jsem došel tak daleko, že jsem slivovicu nemohl ani cítit, nejméně čtyřiadvacet hodin.
No lámání chleba bylo obtížné, chleba byl už tvrdý a jen těžko se ukusoval bez nějakého zavlažení. Brzy jsem objevil pomyslný nápoj, který mně nalil nový optimismus do žil.