Moje vernisáž: Až uslyšíš hvízdání,
to můj vlak vjíždí do nádraží...

Paní Pivcová, řopíky ( objekty lehkého opevnění) fotím samozřejmě také- v rámci celistvosti pohledu na linii opevnění, ale hlavně dokumentuji objekty těžkého opevnění. Náchodsku, kde teď žiji, říkám krajina s bunkry, jsou typickým zdejším znakem. Nikdy jsem ani netušila, že mne bude někdy zajímat vojenská tématika, ale když už něco fotím, chci vědět, co fotím. Takže získávám někdy i dost těžko dostupné informace a dozvídám se tak mnoho nových věcí, vlastně se pořád učím. Díky tomu teď mohu zasvěceně diskutovat s kovanými bunkrology (ke kterým ale nepatřím, dokonce se ani neoblékám do maskáčů :) ), znám zkratky používané ŘOP i krycí jména jednotlivých těžkých objektů. Bylo by to opravdu na delší povídání, které sem nepatří, tak aspoň srdečně zdravím.

Vlaky ve mne vzbuzovaly touhu vézt se někam do dáli již od dětských let. Proto je mi samozřejmě tato tematika velmi blízká a fotografie jsou pěknou připomínkou starých časů. Ale v současné době se k jízdám vlakem ráda znovu vracím.

Sdělením, že nejraději fotíte "řopíky" (opevňovací bunkry), jste mě dostala podruhé. Ty mi totiž jsou také sympatické, ale u mne jde o deformaci archivem, kde je zájemci hodně navštěvovaný fond ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací). Ale to už k této vernisáži nepatří, omlouvám se.

Miluji vláčky-motoráčky, brávala jsem vnoučata na jízdu vlačkem do Lednice. Děcka vyrostla a motoráček jezdí jen když mají dráhy významné výročí. Máte hezkého koníčka a hezkou vernisáž.

Moc hezké a fotky též, jízda vlakem má své kouzlo, které objevuji teprve nyní

Ahoj Marie, krásné, nápadité i trochu zvláštní. Máš pravdu, poměřovat nepoměřitelné bude moc těžké, ale nápad na tuto soutěž byl prima. Tolik zajímavého jsme už viděli a jistě ještě uvidíme. Ukázala jsi nám něco úplně nového a to je dobře - díky... ***

Mám radost, když se moje fotografie líbí. Abych pravdu řekla, dlouho jsem váhala, jestli se vůbec do soutěže přihlásit, nejsem soutěživý typ, vadí mi poměřovat nepoměřitelné, ze všeho nejvíc pak "nahánět" přátele a známé, jen abych získala co nejvíc pomyslných bodů. Vernisáž jsem tedy připravila jen a jen pro spřízněné duše, milovníky cest - třeba i neuskutečněných. Chtěla jsem vyjádřit nostalgické vzpomínky i naději ve věci budoucí a také pohyb, jako princip žití. Těm, kteří se diví zvolené tématice,se musím přiznat, že nejčastěji fotím bunkry pohraničního opevnění :)) Nejde mi jen o dokument, snažím se i tam o poetický ženský pohled. Děkuji Vám všem za milá slova uznání.

Do konce soutěže je ještě deset dnů, každým dnem se zde objevují nové a nové nápady. S nadšením čtu všechny řádky, prohlížím zaslané obrázky, těším se na další . Vaše, doplněné krásným textem mne svojí zvláštností velmi zaujaly, děkuji Vám paní Marie.

Jsou krásné,koleje,ty symboly dálek a lákavých cest.Třeba i do neznáma ,nebo naopak s jasným cílem.Vybaví se mi ty staré milé vagóny s dřevěnými lavicemi a zvláštní vůní.A k těm patří i to hvízdání.Krásný návrat do vzpomínek a dětství.Díky.

Na ženu opravdu zajímavý námět na vernisáž, ale proč ne? Také ráda cestuji vlaky a někdy i autobusy a vždycky se kochám cestou jak ten pan doktor ve Vesničce mé střediskové...Doufám, že redakce brzy vyhlásí další soutěž - ty kopce a hory, řeky , zrcadlení atd. od vás by stály jistě za shlédnutí ;-).