Padesát let ze školy aneb
Opravdu je nám už tolik?

7. 10. 2014

Hodnocení:

(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Olga Štolbová 8.10.2014 12:03

Na srazy jsem chodívala až skoro do sedmdesáti, pak jsem se dvakrát stěhovala, postupně odcházeli mí blízcí a pozvání už žádné nepřišlo. Ono nás asi už moc není. Ale ještě zkusím hledat, nalákali jste mě.

Jaroslava Handlová 8.10.2014 11:15

Zuzko, domnívám se správně, že právě tato budova školy je ta, na níž se podílel Tvůj otec jako architekt? Krásná a zdá se, že i nyní udržovaná stavba. Srazům fandím, žít se má, dokud to jde.

Vladka Steinová 8.10.2014 11:01

Paní Zuzko, moc pěkně jste to napsala, mě 50 let od ukončení ZŠ čeká příští rok v jednom malém městě u Rakovníka. Vaše poslední věta... važme si života.... je nadčasová! Zdravím.

Soňa Prachfeldová 8.10.2014 09:50

Je prima, když se scházejí pravidelně spoilužáci, u nás bohužel učitelé, ale i někteří spol. ubývají. Když si začnem povídat, jsme to opět my ty holky před 50 lety, povaha se nemění a je nám dobře. A ten život máme opravdu jen jeden a nevychutnat si ho, dokud můžem, by byl hřích !

Hana Rypáčková 8.10.2014 08:32

S chutí jsem si početla..My měli 50 let od gymplu a taky se to na nás moc nepoznalo/ jak už hůř vidíme/.Jako bychom vypadli ze třídy...Ale ten stupínek vyfotit, kde se člověk často zapotil- bomba!

Dana Kolářová 7.10.2014 21:58

Opravdu je nám už tolik. Naše setkání po 50 letech se uskutečnilo v Praze v loňském roce. Uvažovali jsme stejně, též se sejdeme už za dva roky!

František MENDLÍK 7.10.2014 21:50

Scházíme se každým rokem v Brně v restauraci Bogota. Je to hned za pátým peronem. Sedáváme u dlouhého stolu. Jednou jsem v Mladém hlasateli četl příběh od Otakara Batličky. Tak se scházeli každým rokem lovci krokodýlů. Každým rokem jich bylo méně. Doufám, že zbudu mezi posledními!

František MENDLÍK 7.10.2014 21:44

Moje Alma Máter už neexistuje. Zemlela ji doba. Ve Valticích u zástávky Valtice město jsou ruiny tří budov, kde jsem strávil čtyři nejkrásnější léta mého životza. Pokusil jsem je vzkřísit alespoň ve svých povídkách. Byli jsme ve třídě sami kluci a z dvaceti devíti maturantůl je nás třetina. Pravda, v každé třídě jsou skupiny. Teď jsme jedna rodina a objímáme se při setkáních jako Chruščov s Novotným!

Marie Novotná 7.10.2014 21:31

Zuzko,to je moc hezké čtení.Také jsem pro setkání,tak jsem posháněla adresy už před několika lety dala dohromady sraz z první třídy po 50ti letech..Dalo to zabrat.Hledala jsem kde se dalo,protože to byla sešlost dětí z několika vesnic a některé rodiny tam dávno nebydlí.Ale stálo to za to.

Jana Šenbergerová 7.10.2014 21:25

Když jsem byla mladá, měla jsem zdravotní problémy a na srazy jsem nejezdila. Teď se snažím žádný nevynechat, protože jak píšeš, ubývá nás. Vás bylo docela hodně a zřejmě jste si to užívali. A školu jste měli opravdu krásnou.

Načíst starší příspěvky

Zpět na homepage Zpět na článek

Třídní sraz bývá někdy větší stres než radost. Čím je člověk starší, tím více by si jej měl užít

Budu nejtlustší. Budu mít nejvíce vrásek. Co si pomyslí moje bývalá láska, až uvidí, jaké mám břicho? Vůbec se mně tam nechce jít. Takové myšlenky často napadají ty, kterým přijde pozvánka na akci s názvem třídní sraz.

Vratislava Hofmanová, redakce

Nezapomenutelný prázdninový zážitek před 65ti lety u mé nejlaskavější tetičky

Jako první obrázek ukazuji naši třídu ve škole v Protivanově v roce 1956 - chodila jsem do 5. třídy. V zimě se zde topilo ve vysokých kamnech, začátek vyučovací hodiny se ohlašoval kravským zvonečkem, kterým vždy služba proběhla vyšlapané schody v naší stařičké budově.

Marie Ženatová

Moji milí učitelé

Jako úvodní obrázek ukazuji naši školu v rodné vesničce Protivanov, kam jsem velmi ráda chodila až do páté třídy - je to ta patrová budova v perokresbě mého tatínka z mládí.

Marie Ženatová

Moje paní učitelka - šťastná to Maruška

Na začátku své vzpomínky na paní učitelku českého jazyka musím napsat, že jsem ve škole nikdy nebyla šprt. Je to divné, ale kromě spolužačky Jiřinky, která si udělala zemědělku s maturitou, neměl nikdo jiný se spolužáků vyšší vzdělání než výuční list a většina dívek šla v patnácti hned do práce.

Marie Machů

Legenda uherskobrodského gymnázia – ředitel prof. Josef Pavel

Gymnáziem J.A. Komenského prošly za dobu jeho historie tisíce studentů, stovky vyučujících a desítky ředitelů, kteří vedli tuto proslavenou školu. Každý z posledně jmenovaných zanechal po sobě stopu, někteří z nich doslova nesmazatelnou, na kterou se nedá nikdy zapomenout.

Jaromír Slavíček