Laura byla šikovné a chytré děvče. Studovala prestižní střední školu, na vysvědčení měla maximálně dvě dvojky. Bydlela v domově mládeže a vyprávěla nám, že bude jednou advokátkou, která bude obhajovat ty nejtěžší případy. Všichni jsme ji měli rádi, a důvěřovali jsme jí. Zkrátka jsme vsázeli na její inteligenci. Byli jsme velký domov mládeže s 260 ubytovanými studenty a 19 vychovateli. Náš domov měl punc - Domov bez drog.
Můj smysl pro zodpovědnost mne nenechával v klidu a často jsem dělala v domově kontroly. Důvěřuj, ale prověřuj. Zlaté pravidlo! A tak jsem si jednou v podvečer všimla vratkého Lauřina kroku. Naše Laura, naše premiantka Laura byla opilá. Odér zkysaného vína se za ní táhl na hony.V obličeji zelená, dezorientovaná, bylo jí zle. Obsah žaludku se bouřil, ale ven ne a ne. Lékařka navrhla výplach žaludku. Seděly jsme s Laurou v chodbě a čekaly na sanitku. Laura se klimbala na židli s výrazem ublíženosti a mumlala nějaké výčitky. Pak se na mne podívala krhavým zrakem, předpažila jednu ruku, zabodla ukazovák směrem ke mně a řekla...řřříďo, ty si taková bestie, ty máš ty...škyt...voči všude. Nojo, nojo, děvenko, pomyslela jsem si.
Druhý den, hned po vyučování, stepovala Laura před mojí kanceláří. Byla ještě bledá, nevěděla co s rukama, nevěděla, kam s očima. Koktala omluvu, prý ví, že říkala ošklivé věci. Čekala rámus, čekala trest. Lauro, já vím, že jste slušné děvče, začala jsem hovor, ale alkohol... Mluvily jsme spolu dlouho a rozešly jsme se s pocitem porozumění. Obě.
Po mnoha letech slavila škola výročí založení. Byla to příležitost, aby se studenti setkali právě na této oslavě. V ten den stála před recepcí hezká mladá žena a dívala se na mne. No Lauro, vás si pamatuju, řekla jsem překvapeně. Bodejď by jste si mě nepamatovala, odvětila Laura. Obešla jsem pult a to mi už šla Laura v ústrety. Obejmuly jsme se a náš smích při vzpomínání nebral konce.
