Radek Bambas trpí Mesiášským komplexem. Tento chorobný dobrodinec je narušen rodovým prokletím. Maminka Štěpánka byla žena z lidu a dobračisko k pohledání. Jako majitelka obchodu koloniálním zbožím za první republiky byla záchranou sítí pro chudinu v širokém okolí. Nakupovat chodily většinou děti. Rodičové je mohli klidě posílat s nákupní taškou bez obav, že by někde vytrousily peníze. Nákup probíhal bezhotovostním způsobem s dovětkem: ,,Paní Bambasová, máte to napsat!“ Dobrota se Štěpánce nevyplatila. Obchody nešly a jedině Vítězný únor ji zachránil od krachu. Provozovala pak svoji dobročinnou misi jako vedoucí prodejny ve svém bývalém vlastním obchodě podobným způsobem. Také nezbohatla.
Syn Radek narušen rodovou dobrotou se stal dobrodincem všech potřebných i potřebu předstírajících jedinců. Přitahoval zvláštní magnetickou silou lidi s vyvinutým smyslem pro zneužívání dobroty všeho druhu. Do místní hospody vletěl povaleč Honzátko s vyděšeným výrazem ve tváři. ,,Radku proboha pomož. Za mnou běží Honza Breburda a chce mi rozbít hubu. Dlužím mu už půl roku dvě stovky a dnes už prý ty prachy dostane, kdyby je měl ze mne vytřepat i s kalhotami!“ Mesiáš vysolil dvě stovky a vytřepání dlužníka z kalhot přešlo do jeho kompetence. Zhruba po půl roce předjel dlužník věřitele na kole značky Ukrajina. Zcela zadýchán pravil: ,,Už jsem měl pro tebe ty prachy připraveny. Platil jsem ale v hospodě cigarety pětistovkou a hospodský mi nevrátil, protože tam mám taky dluh. Tak snad až příště." Hodnému hlupákovi nezbylo nežli peníze oželet.
Spolužák Blahník zase navštěvoval často na společných schůzkách Radka v Brně. Oba kamarádi železničáři vlastnili režijní výhody. Tvořili nerozlučnou dvojici už ve třídě a pak dalších čtyřicet let. Zdena Blahník ale dospěl k cílenému alkoholismu, takže Radek vždy platil celou útratu. Jednoho dne číše přetekla. Věřitel pravil: ,,Tak to by nešlo! Dlužíš mi už několik tisícovek. Uráží to mne i tebe. Půjčovat ti už nebudu, ale můžeš mi něco prodávat!“ A tak se stal věřitel soukromým antikvariátem. Manželce alkoholika se tenčila knihovna a Radek si ve svých dvou dosavadních knihovnách zřídil oddělení pod názvem Knihy nepotřebné, alias alkoholikova hladová zeď!
Radek proplouval životem jako dobrodinec z povolání. Někdo mu nakecal, že dobré skutky budou odměněny. A tak dívce se psíkem žebrající na rušné ulici, babičce žadonící o příspěvek na léky a cizokrajně vyhlížející madoně s dítětem vždy přispěl. A protože byl dobročinný a ne úplně blbý, míjel individua s nataženou dlaní a dotazem:,,Šéfe nemáte nějaké drobáky?“
Dobrácký podivín doklopýtal do důchodového věku. Nadále odmítl sedět s rukama založenýma, nudit se a hledět z okna. Rozhodl se vyrazit mezi lidi a ještě být užitečný. Dobrým skutkem si vysloužil zaměstnání. Hledal totiž v různých inzertních časopisech práci někde na vrátnici. Dostavil se dokonce na pohovor k šéfovi jisté agentury. Půl hodiny setrval v příjemném rozhovoru, načež mu bylo sděleno, že je všude obsazeno, a že jakmile se někde uvolní místo, zavolají. Tento postup je zpravidla považován za odmítnutí. Radek pochopil a smutně odešel. Doma pak vzal košík a šel se odreagovat do lesa na houby. Stále zamyšlen, vracel se s plným košíkem. Najednou jej zaregistroval stará paní, stojící před krajním domkem rodné vísky. Pravila: ,,Mladý pane, já už jsem neměla houby léta, nemohl byste mi nějakou dát, alespoň na polévku?“ Dostala celý úlovek a houbař přišel domů jen s košíkem. Hned nato zazvonil telefon. ,,Nastoupíte jako ostraha do prodejny s drahými parfémy, přijeďte podepsat smlouvu!“ Že by rčení o odměně dobrých skutků skutečně fungovalo?
Uplynulo deset let. Radek si poctivě odsloužil v roli hlídače jistou část života. A tu jej opět zachvátila jeho Mesiášská povaha. Jeho o dvacet let mladší kamarád je dlouhodobě nezaměstnaný. Jakožto nemajetný prodlévá v místní soukromé ubytovně a živí se příležitostnými pracemi. Každý večer tráví v místní hospodě, kde hledí na televizi a vede řeči o fotbale a mezinárodní situaci. Je to ale veselý kumpán a stálý Radkův šachový soupeř.
I zželelo se dobráckému důchodci kamaráda a pravil: ,,Josefe, já už budu končit u jedné agentury v Brně. Stojím tam už léta devět hodin denně a mám nárok na půlhodinovou přestávku. Mám čtyřicet korun čistého na hodinu. Naštěstí nemusím platit za vlak, protože mám režijní průkazku. Pojedeš se mnou k řediteli agentury. Doporučím tě. Už nebudeš dlouhodobě nezaměstnaný. Za sto šedesát hodin si vyděláš pěkných osm tisíc měsíčně!“
Oslovený nezaměstnaný občan Josef Pazderník vytřeštil oči a zalapal po dechu. Pravil:
,,Šéfe, vy jste snad spadl z višně přímo na hlavu. Já dostávám sociální dávky a v ubytovně bydlím zadarmo za podpory státu. Nemusím se trmácet vlakem a vstávat. Nebudu přece měnit životní styl a ráno vstávat dříve než k obědu. Kde to proboha žijete?“
Dobrákovi došlo, že svoji dobře míněnou nabídkou šlápnul vedle. Jeho pomocná ruka se napřáhla do prázdna. Nezaměstnaný občan Josef Pazderník má jistotu, že mu velkorysý stát nedá zahynouti. A také přesně ví, které politické straně dá v příštích volbách svůj hlas!
