Křečkujete? Právě nyní je ideální doba zbavit se nepotřebných věcí

Myslím, že to, na co upozorňuje článek, je mnohem závažnější problém, nikoliv jen nostalgické uchovávání vlastních věci, k nimž nás vážou vzpomínky, případně pocit užitečnosti. Jsou lidé, kteří chorobně nejen věci uchovávají, ale především je odevšad nosí, že se jim mohou hodit. Berou je u kontejnerů i na zavážkách, mnohdy s nimi třeba zavlečou do paneláku štěnice. Často jich zneužívají různí známí a ještě jim nosí krámy, kterých se chtějí sami zbavit. O některých extrémních případech, kdy takto choří lidé nejenže obtěžovali své okolí, ale zůstali ve svém obydlí doslova uvězněni, informovaly i sdělovací prostředky. Bohužel se takové případy nedají řešit žádnou domluvou. Mluvím ze zkušenosti, protože jednu takovou, mimochodem vzdělanou, dříve velmi společenskou, sportovní ženu znám. Jak skončí, nevím.

Když hromadite své věci, věci blízkých, to ještě jde. Představte si člověka, který nosi domu věci, co jiní vyhodi k popelnicím. U postele si udělá kopec, přikryje to vlajkou a na své "starožitností" nedá sáhnout. Naplnil 3 činžovní sklepy mikrovlkama, sakama, obrazema... Až to bouchlo, uklizeli jsme to ve čtyřech celý týden. Doktorka konstatovala, že by musela internovat všechny.

No vida, a to jsem si pořád myslela, že jsem docela fit, a zatím mám psychickou poruchu. Nu což, já nikdy nebyla podle současných měřítek moc normální. :-)

Já hromadím úplně všechno z níže uvedených důvodů. Mám plný sklep krámů, které nikdy nevyužiji, ale co kdyby, že... Manželka je ze mě na mrtvici...

Moc pěkné. V mládí jsem se divila rodičům, že vše schovávají. Maminka sukně, šaty atd., prý ať si vše její nepotřebné oblečení přešiji, tatínek také hromadil vše možné a nemožné. Nyní na chatě chodíme v dobovém oblečení a lituji, že jsem maminku neposlechla, protože v jejím oblečení bych byla frajerka! Lituji moje děti, protože až budou likvidovat věci co jejich tatínek nechtěl vyhodit, tak to si užíjí!

Také mám tendenci nic nevyhodit. Také když něco vyhodím, protože mnoho let se to doma jen válí, během několika dnů nastane situace, že jako na potvoru by se to hodilo. Jsou věci, které dříve sloužily celé generace. Když byla postel přebytečná, rozebrala se, odnesla na půdu. Když se rodina rozrostla, snesla se z půdy, vyčistila a opět složila a sloužila. Mnoho let, několika generacím. Člověk, jako živočišný druh, se vyvíjel po mnoho milionů let. Když už si s velkým úsilím vyrobil oštěp, hliněnou misku, či bronzový náhrdelník, měly věci hodnotu a člověk si jich vážil. I ubrousek, v kterém byl zabalený chléb se nevyhodil, nýbrž vypral k dalšímu použití. Prostě po miliony let vývoje člověka se věci nevyhazovaly. Až posledních několik let. Ve vývoji člověka je to opravdu jen několik málo let. Nesmíme se divit, že to v nás logicky geneticky ještě někde v našem podvědomí je. Pak se naskýtá otázka, jestli vlastně tendence nevyhazovat věci, snaha zachovat je pro další použití a nebo opravu není zdravější než vývoj směřující k neustálému nakupování nových věcí a odkládání a vyhazování starých nebo zastaralých, často ještě plně funkčních. Je to v souladu s řádem přírody, řádem země, řádem vesmíru? Já si i průmyslově vyráběné věci dotvářím, upravuji, vylepšuji a zdobím. Vkládám tím do nich část své duše. Věci pak používám dlouho a většinou máme mnoho společných zážitků. Loučení s nimi je loučení se starými přáteli a částmi své duše.