Řekne-li se "baráčníci", představí si asi většina lidí majitele venkovských domků, tedy chalupníky, v lepším případě pak pár starších krojovaných venkovanů, účastnících se různých folklórních slavností. Nejinak tomu bylo i u mne. O existenci Baráčnické obce v Týně nad Vltavou jsem měla sice povědomí již řadu let, jinak mě ale ten spolek, který jsem o dovolené vídala spolu s místními rybáři kráčet v průvodu při Vltavotýnských letních slavnostech, ničím neoslovil.
Jen pouhou náhodou jsem se při návštěvě místního klubu seniorů setkala s paní Jaroslavou Svobodovou, titulovanou jako syndička vltavotýnských baráčníků, která jedno odpoledne předčítala návštěvníkům klubu pasáže z vltavotýnské kroniky. A protože mi už samotný název "syndička" neříkal vůbec nic, dostala jsem najednou chuť dovědět se o baráčnících víc. Paní Svobodová byla víc než ochotná, a ačkoliv je za normálních okolností nutno domluvit si návštěvu baráčnické rychty nejméně týden dopředu, vyrazila tam se mnou a svými potomky, kteří u ní byli právě na návštěvě, autem okamžitě. A tak díky ní a hodince, kterou mi beze všeho věnovala, teď vím a mohu prozradit o baráčnících víc (samozřejmě se omlouvám těm, kterým nejsou Baráčníci neznámí).
Spolek, později nazvaný Svobodná obec Baráčníků, vznikl v Kolíně po pádu Bachova absolutismu, přesněji někdy před rokem 1869. Původně se jednalo o stolní vlastenecko-dobročinnou společnost, k níž se hlásili hlavně kumštýři, mezi nimi známý herec Jindřich Mošna. Název spolku byl odvozen od názvu hostince u Šleitrů, kterému se lidově říkalo Baráček, v němž se společnost scházela. Svobodná obec Baráčníků byla oficiálně založena 7.11.1873. Baráčnické hnutí se rozšířilo téměř do celých Čech.
Jednalo se zásadně o nepolitický spolek, složený z různých vrstev obyvatelstva, který si dal za hlavní cíl pomáhat svým členům i širokému okolí. Peníze se získávaly z výtěžku z plesů a zábav, ale i pomocí sbírek.
V Týně byla Sdružená obec Baráčníků založena v roce 1927. Zasloužili se o to 3 příslušníci 255. dělostřeleckého oddílu, přeloženého v tom roce do Týna, kteří již byli členy baráčnické obce v Českém Krumlově. Hned při ustavující schůzi (Baráčníci říkají sedění) byla provedena volba konšelstva a vykonán slib na rychtářské právo.
Ačkoliv od té doby uplynulo již takřka 90 let, Baráčníci navzdory novodobému způsobu života společnosti stále dodržují své zvyky a regule. Pro svou organizaci a činnost používají historické názvy, které platily v českých obcích před rokem 1850. V čele stojí rychtář či rychtářka, ke konšelstvu patří místorychtář, syndik (paní Svobodová je novodobě řečeno jednatelkou obce), slídil účtů, dráb, ponocný, švandymistr a další. Členové se oslovují sousede a tetičko a na seděních si tykají.
Baráčníci se snaží všemožně uchovat staročeské zvyky a tradice, především písně, tance a kroje. Oblékají buď lidový kroj té oblasti, v níž působí (v Týně kroj blatský nebo doudlebský), nebo mají svůj vlastní pracovní kroj, zvaný svéráz, vyšívanou halenku či košili, tmavou sukni nebo kalhoty. Slavnostním krojem je pak pro ženy tzv. Mařenka, a to podle vzoru oblečení první Mařenky v inscenaci Prodané nevěsty v Národním divadle.
Týnští Baráčníci se stýkají s dalšími Baráčnickými obcemi v kraji, účastní se civilních i církevních slavností, spolupracují s dalšími spolky a organizacemi, pořádají vlastní akce pro dospělé i pro děti.
Baráčnická rychta, situovaná v malé budově někdejší vojenské ubytovny, poskytuje nejen zázemí společenského sálu, kam docházejí i místní vojenští veteráni, ale především nabízí veřejnosti i malé muzeum krojů a baráčnických symbolů a fotodokumentace z historie obce.
Za zmínku stojí ještě počet a věk členů obce. Poté, co nedávno zemřela nejstarší, až do své smrti úžasně aktivní členka, 97-letá paní Helmová, je nejstarší člence momentálně 95 let, zatímco nejmladší teprve 15. Obec má zhruba 100 členů, členství je většinou rodinnou tradicí.
Nedávno odvysílala televize pořad o mladém Davidu Blažkovi, členu Národopisného sdružení při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích. Jeho hlavním koníčkem je úprava i vlastní zhotovování krojů. Dnes je již v tomto nezvyklém oboru uznávaným odborníkem. Pravidelně přijímá i zakázky týnské Baráčnické obce.
Chtělo by se mi vyprávět o Baráčnících ještě dál, ale to hlavní již bylo řečeno. A tak se rozloučím doporučením, které visí v původním znění nad vchodem do rychty: Špatný nech přede dveřmi, pěkný vem do senci.