Novinářka Blanka Kovaříková:
Mám ráda retro, ale i pokrok

Novinářka Blanka Kovaříková:
Mám ráda retro, ale i pokrok

8. 8. 2014

Píše knížky o starých hercích, o starých detektivech, o starých domech. A to přesto, že jako novinářka často slyší, že takzvaně „in“ je psát jen o lidech mladých. Vyplácí se jí to, čtenáři její knihy mají rádi. „Když příběh baví autora, nutně bude bavit i čtenáře, tedy ty podobně naladěné,“ říká spisovatelka Blanka Kovaříková.

V mnoha českých redakcích a vydavatelstvích donedávna vládl názor, že komu je nad padesát, není zajímavý a nepatří na titul. Vy přesto ráda píšete o starých hercích, o minulosti. Jaká je tedy podle vás skutečnost, co lidé rádi čtou?

Kdybyste věděla, kolikrát jsem v minulosti vyslechla naprosto plané debaty o tom, že časopis Vlasta musí omladit, proč máme rubriku retro a podobně. Přitom šéfredaktorka věděla, že je to jedna z nejčtenějších rubrik v časopise, a proto jí svého času dávala i čtyřstranu. Pak šla na poradu k zahraničnímu nadřízenému a ten jí za to nadával. Na rubriku chodily ohlasy, čtenářky se rády dělily o své vzpomínky. Byla tam jedinečná zpětná vazba. A časopis sice předplácela nejstarší členka rodiny, ale četli si v něm pak i její dcery a vnučky. Historie zajímá i mnoho mladých lidí, důkazem jsou třeba televizní retro seriály. Bez znalosti minulosti nelze pochopit přítomnost, ale to už řekl někdo moudrý dávno přede mnou.

Proč je vaší vášní právě historie a retro tématika?

Člověk si z dětství odnáší rozhodující podněty. Měla jsem staršího otce, který mi vyprávěl o první republice, měla jsem souseda Káju Novotného, jenž byl již v 60. letech členem Vltavanu, a jelikož jsem vyrůstala v Podskalí, všechno kolem řeky mě zajímalo. Vodil mě po památkách, jednou se mnou vyšlapal schody ve zvonici až k Zikmundovi ve Svatovítském chrámu. Musel mě tam vynést na ramenou, nebyly mi snad ani tři roky. Stará Praha je od té doby mou srdeční záležitostí a legendární herci k ní svým způsobem patří.

Která z vašich knížek měla velký ohlas, až vás to třeba překvapilo? Říkala jste si u některých takové to: Bude to vůbec někdo číst, zajímá to někoho?

Díky nakladatelství Brána, které mě kdysi oslovilo, abych udělala knížku z textů, které mi vycházely ve Vlastě, jsem těmito pochybami netrpěla. Tehdejší šéfredaktorka Helena Zoufalová mi držela palce. A vyšlo to. Hned první knížka Herecké romance se dočkala tří vydání. Povzbudilo mě to k dalšímu psaní a za deset let jsem vydala deset titulů. Víte, když jste pro věc zapálená, tak na pochyby není prostor. Takhle jsem se pustila do knížky Rada Vacátko a jeho hříšní lidé, protože ke mně začaly přicházet neuvěřitelně silné příběhy skutečných prvorepublikových detektivů, a ty se mi propojily s tím krásným seriálem o hříšných lidech. Před dvěma lety vyšlo volné pokračování Zločin a vášně za rady Vacátka. Obě knížky se prodávaly velmi dobře. Když příběh baví autora, nutně bude bavit i čtenáře. Tedy samozřejmě ty, kteří jsou podobně naladění.

Jednou jste někde psala, že ráda navštěvujete staré herce, herečky. Proč? Myslíte si, že by lidé mladí a lidé středního věku měli mít staré kamarády a známé?

Jednou mi Vladimír Bystrov, starý moudrý novinář, drobně vytkl, že bych se měla víc věnovat mladým začínajícím umělcům. Hájila jsem se tím, že i o nich píšu ráda. Ano, opravdu o těch mladých, na začátku kariéry. Nejmíň mě baví střední proud, respektive ti mediálně nejvíc opěvovaní herci a herečky. Mám pocit, že u nich už není žádné tajemství, že na sebe všechno prozradili. Kdežto u těch starších, jejichž jména už pomalu upadají v zapomenutí, bylo a ještě je tolik co objevovat! Navíc vás obohatí o své celoživotní zkušenosti a zároveň usadí do reality. Teprve, když jsem viděla, jak skromně někteří z nich dožívali, pochopila jsem rčení světská sláva polní tráva. Jen je mi líto, že nevzniklo nějaké muzeum, které by v případě úmrtí legendární osobnosti převzalo památky, jež po ní zbyly, a vystavovalo je. Tahle myšlenka mě pronásleduje i v případě mých milovaných prvorepublikových pánů detektivů, kteří dodnes nemají svou expozici. Jak víme, všecko je otázka peněz.

Myslíte si, že stará generace umělců, na které se pořád rádi díváme v televizi, je v něčem jiná než dnešní mladí herci, herečky, zpěváci či zpěvačky?

Co se týká herců, jiní byli určitě v tom, že měli mnohem víc příležitostí se takzvaně. Podívejte se, kolik vznikalo v minulosti televizních inscenací! Na jejich tvorbu také bylo víc času, režiséři s herci mohli déle pracovat. Dnes se herec musí rychle otáčet třeba v nějakém nekonečném seriálu, a než se vyhraje, nedá se na něj kolikrát ani dívat. Navíc často odříkává plytký text a na něm svou postavu těžko staví. Zpěváků bylo daleko méně než je dnes, soutěže typu Superstar nebyly, a tudíž nechrlily nové a nové.

Mě třeba nedávno šokovalo, že Eva Pilarová novinářům děkuje za zájem, to jsem od nikoho mladého nikdy neslyšela? Mají třeba větší pokoru?

Paní Pilarová je v české populární hudbě výjimečná žena. Už tím, že dělá manažerku sama sobě, že vám odpoví na otázky e-mailem třeba i pozdě v noci, že vám za rozhovor poděkuje. O pokoře často mluvili především herci Národního divadla, ta stará garda, která divadlo dobrovolně neopouštěla, neměnila angažmá, protože považovali za nejvyšší metu hrát ve Zlaté kapličce. A dost se podivovali, když ti mladší dali klidně za dva tři roky výpověď a šli zas o dům dál.

Jak se podle vás současná česká společnost dívá na stáří, na starší lidi? Mění se v tomto směru něco k lepšímu?

Věřím, že se postupně k lepšímu změní. Populace celkově stárne a na to budou muset brát zřetel i firmy se svým marketingem, který stále cílily jen na mladé lidi. Jelikož mám manžela lékaře, vím, jak náročná je péče o staré a nemocné pacienty. Říká se, že by staří lidé měli dožívat doma, v rodinném kruhu. Ano, také by se mi to líbilo, ale ne každý na to má dost trpělivosti a bohužel i času. Pokud by však fungoval dokonalý systém různých home care pracovníků, snad by se to dalo zvládnout.

Jste členkou Klubu za starou Prahu. Co to obnáší? 

Jako publicistka můžu pomoct především tím, že na problémy upozorním svými články. Velmi uznávám práci předsedkyně Klubu Kateřiny Bečkové a ráda s ní dělám rozhovory. Jinak s manželem, jenž má jako koníčka fotografování, mapujeme především Petrskou čtvrť, v níž žijeme, a litujeme každého domu, jenž projde takzvaným fasádismem, kdy je celý vybourán, a zbyde jen jeho vnější plášť. Pak se z něj většinou stane hotel. Tuctový, betonový, na oko s krásnými interiéry, ale genius loci je pryč. Developeři uvažují prvoplánově, chtějí rychlý a jednoznačný zisk, a tak vše přizpůsobují jakémusi univerzálnímu vkusu. Když jim překáží starý komín, prostě ho zbourají, místo, aby ho zakomponovali do objektu. Samozřejmě i tady existují světlé výjimky, ale je jich málo.

Co vás dovede spolehlivě naštvat?

Když se ve vedení čehokoli ocitne hloupý a arogantní člověk. Zažila jsem to bohužel opakovaně a děje se to stále. Když jsme cinkali klíči na Václaváku, věřila jsem, že zelenou budou mít ti skutečně nejlepší, kteří něco umějí. To by přece mělo být základní kritérium při výběru jakéhokoli šéfa.

A co vám spolehlivě udělá radost?

Moje dcery a můj vnuk, kterému je rok a čtvrt. Nový život, nová energie. Pozorovat každý pokrok je úžasně nabíjející. Takže se mi s tím krásně vyrovnává ten můj zájem o historii.

 

Blanka Kovaříková
Narodila se 2. 11. 1961, vystudovala fakultu žurnalistiky na Univerzitě Karlově. Novinařině se věnuje od roku 1982, kdy svou první praxi získávala ve Večerníku Praha. Na první stálé místo ale nastoupila až po dvou mateřských dovolených v roce 1992, a sice v deníku Noviny. Pak prošla dalšími redakcemi a od roku 2000 byla dvanáct let redaktorkou časopisu Vlasta. Nyní je na volné noze a píše knížky. Je členkou Klubu autorů literatury faktu a Klubu za starou Prahu.

rozhovor
Autor: Redakce i60
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Naděžda Valková
Paní Hofmanová. Moc Vám děkuji za krásný článek. Paní Blanka Kovaříková je velmi zajímavá žena a já si u čtení rozhovoru s ní, opravdu, ,,lebedila,, ! Ještě jednou moc děkuji a přeji Vám krásné dny.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.