Pod honosným jménem se skrývala směs ras blíže neurčitelných. Co jí chybělo na kráse, to převýšila chytrost. Rychle pochopila, že je páníček snadno ochočitelný. Jako mazaná ženská se lísala a odzbrojovala oddanýma očima.
Pan Emil s ní zacházel jako s malým dítětem. Než vyšli na procházku, vytvořil jí z chlupů na hlavě úhledné culíky, sepnuté růžovými gumičkami s ozdobnými beruškami či motýlky. Na konci vodítka nebyla fenečka, nýbrž páníček. Ona kráčela vpředu a jeho táhla za sebou. Ona určovala směr cesty. Žádná žena s ní nemohla soupeřit. Chtěla-li dáma vlevo, zamířila Dorka vpravo. Pán vždy vyhověl milované fence, žádný div, že se neoženil. Být v domácnosti číslem dvě nemohla žádná příslušnice něžného pohlaví akceptovat.
Dorka doma dámské návštěvy snášela, protože jí obvykle přinesly něco dobrého na zoubek. Návštěvy obvykle nekončily, protože se dáma rozhodla odejít. Končily, když se Dorka postavila ke dveřím, čímž dala najevo, že se jí chce čůrat. Volky - nevolky dámě nezbylo, než sáhnout po kabelce a opustit byt.
Čas je neúprosný. Na Dorku dolehlo stáří a nemoc. Olysalá ztratila poslední náznak půvabu. Dokud netrpěla, pan Emil se o ni pečlivě staral. Když se dostavily bolesti, nechal ji u veterináře uspat.
Cestou domů pro slzy na chodník neviděl. Zakopnul, rozbil si brýle, přerazil nos, utrpěl otřes mozku. O důvod víc k sebelítosti. Nic jej nebavilo. Omezil veřejné aktivity, z domu vycházel, jen když to bylo nutné. Stále víc se uzavíral do sebe. Nového pejska si, vzhledem ke svému věku, pořídit nechtěl.
Čas je ale také nejlepší lékař. Jak plynul, zvyknul si pan Emil na nový denní stereotyp. Doma poslouchal svoji oblíbenou dechovku, v létě jej na náměstí vylákaly čtvrteční promenádní koncerty, na nichž si mohl popovídat se známými lidmi. Navykl si také navštěvovat nedaleký obchůdek se suvenýry, v němž bavil prodavačky vyprávěním veselých historek. Ony mu za to občas přinesly na ochutnání buchtu, když zrovna doma pekly.
Tak pan Emil zase žil svůj život spokojeně. Na Dorku ale nezapomněl.
