Dorota von Lhota

Také jsem s maminkou zažila, jak moc to bolí nechat uspat pejska. Nezapomenu na oči naší fenky Barušky. Ještě, že se dožila hezkého psího věku 15let, a že jí s námi bylo moc dobře. Teď mám Meginku z útulku, často mám pocit, že je tu spíš ona pro mne, jsme nerozluční parťáci. A také mám sousedku Vlastičku, která mi ji nejen venčí, ale bere si ji i k sobě, když jsem v práci. Když mi ale odešla maminka, byla to bolest největší v mém životě...

I my jsme museli našeho prvního pejska v jeho 13 letech nechat uspát. Moc to bolí, ale nejlepším počinem je si pořídit dalšího pejska. A my si postupně pořídili hned tři. A postupně. Bez psa bych žít asi nedokázala. Navíc jsou to moji terapeuti. Ví jak mně mají dostat ze smutku či nějakého trápení a starostí.

Také někdy přemýšlím, jak by se změnil můj život, kdybych zůstala sama bez pejska. Určitě bych si nepořídila dalšího, je to velká zodpovědnost. Možná že bych si pořídila nějakého ptáčka. Hezky napsaný příběh.

Daň za lásku, kterou ale navždy nosíme v srdci.

Ať se pan Emil zaregistruje na íčku a hned mu bude veseleji :-)

Hezké a pravdivė.Bolí, ale přebolí.

To je život, ale až to bude u nás, tak budu strašně smutná. Máte to hezky napsané. Pejsek na obrázku mi připadá jako australský ovčák, žádná pouliční směska.

Je to tak, že i v případě zvířátek čas uhladí bolest do snesitelné podoby. V paměti pak ohleduplně zůstavají navrchu hezké a veselé příhody, o něž se člověk rád podělí s dalšími, podobně "postiženými".

Ahoj Jindřiško, moc ráda Tě zase po čase čtu. Něco mi ten Tvůj příběh moc MOC připomíná!

Pěkný příběh s dobrým koncem. Všichni odcházejí, i pejsci...