Hledám slova, jak začít, abych vyjádřila vše, co se událo a co má neuvěřitelné pokračování. Vše začalo tím, že jsme byly vybrány mezi dvaceti ženami jako "zralé modelky" na přehlídku do Prahy do Centra Černý Most. Z Moravy nás bylo sice pět, ale jen tři z nás svedl zřejmě osud dohromady.
V Brně na nádraží jsem se poprvé potkala s Evou Balúchovou, po telefonu jsme si už potykaly, neboť stejně "mladé" ženy si přece nemusí vykat! Než jsem si stačily po moravsky povykládat, tak byl rychlík v Praze. Cesta vlakem mě učarovala, neboť umím jezdit jen autem. Nedokázala jsem si koupit ani lístek na metro. Naštěstí Eva má velké zkušenosti v cestování, a tak jsme to zvládly, dokonce jsme se potkaly i s holkama z Ostravy, které s námi spaly na hotelu kousek od CČM. Večer v hotelu byl velmi zajímavý a nikdy na něj nezapomenu. V tichu večera se rozkryly osudy a myšlenkové pochody, které by jinak nebyly vyřknuty. Několik různých lidských osudů a přesto, tak v mnohém podobné.
Po přehlídce se některé z nás rozhodly, že si zakoupí předváděné modely. V Orsay zrovna neměli vedoucí prodejny, tak jsem se domluvila s Danielkou Radkovou, která spala u rodiny v Praze, že mi můj model koupí příští den a posléze pošle poštou. Vlastně jsme se ještě moc neznaly, ale něco nám říkalo, že si můžeme věřit a hlavně, že peníze (docela velkou částku) Danielce po obdržení dobírky pošlu. A stalo se. Když jsme si poté zatelefonovaly, ostýchavě jsem se zeptala, zda bych se někdy nemohla s vnukem u ní zastavit, až pojedu kolem. S takovou láskou a upřímností mi řekla: "Samozřejmě, to bych byla moc ráda!" Pozvání dostala i Eva, která bydlí pár kilometrů od mého bydliště a domluvily jsme se na dva dny v posledním týdnu v červenci.
Eva přijela autobusem k nám, naložily jsme tašky a vydaly se i s vnukem na 158 km dlouhou cestu. Bylo velké teplo, nemám v autě klimatizaci, ale úspěšně jsme všichni dorazili do cíle. Uvítala nás Danielka, droboučká žena s úsměvem na rtech, obejmutím a připraveným osvěžujícím občerstvením. Potom jsme ihned vyrazili na výlet po kraji, kde Danielka žije mnoho let, zná historii snad každého domu, stromu, skály či lomu. Za odpoledne jsme najezdili 50 km, tolik krásné přírody i okamžiků jsme všichni zažili a vrcholem dne bylo koupání v přehradě, která byla pro zataženou oblohu vylidněná, ale voda byla jako ve vaně, a tak jsme si to užili.
Na první večer jsem si připravila nečekané překvapení, na kterém jsem pracovala několik týdnů po večerech na PC. Vytvořila jsem z mých i získaných fotografiíí fotoknihu o velikosti A4 o čtyřiceti osmi stranách nazvanou "Jak jsem se stala modelkou " a nechala ji vytisknout čtyřikrát. Abych zachytila reakce Evy i Danielky, napadlo mě, že dám do ruky vnukovi fotoaparát, aby to natočil na video, protože fotografií máme za oba dny skoro čtyři sta, ale zvuk je zvuk. A byl to moc dobrý nápad! Viděla jsem to snad desetkrát, přidala jsem titulky a povznesla jsem video na film. Znovu a znovu prožívám tu neopakovatelnou atmosféru. Pokud s tím budou i ostatní aktérky souhlasit, dám film k dispozici i ostatním čtenářům, ale zatím se s vámi podělím jen o fota.
Jen nevím, která vybrat? Je jich tolik, a jsou tak jedinečná! Ze tří fotoaparátů, někdy samospouští, abychom tam byli všichni. Při prohlížení mám vše stále živě v hlavě, každou situaci, každou myšlenku, reakci i odpověď. Hlavně si kladu otázku, jak je možné, že se potkaly tři ženy, které mají rozdílné osudy a před tím se nikdy neznaly. Ženy, které mají různé vzdělání, způsoby života, zásady i velikost těla. Ale jedno máme asi společné. Velké životní zkušenosti, vzlety i pády, které nás učinily takovými, jakými jsme. Při dlouhém večerním povídání jsme si navzájem mohly říci, čím nebo v čem jsme možná každá jedinečná a neexistuje naše žádná kopie. A to je asi to, co nás spojuje.
Děkuji osudu, že nám dal možnost se setkat a věřím, že si budeme všechny tři neustále na blízku, nejen díky moderní technice. Prostě napořád! Znovu se setkáme, znovu to bude neopakovatelné a budeme se smát jak malé holky či se vzájemně povzbuzovat. Přineslo nám to všem velké pohlazení na duši. Děkuji Danielce, Evičce, vnukovi i mně, neboť jsme všichni byli součástí něčeho úžasného a těžko popsatelného.
Řekněte, kdo by to byl řekl, že projekt Hledáme zralé modelky bude mít tak krásné a užitečné pokračování? A že jsme na to pyšné, to si pište!
Vaše Zdenka
