Mnoho historiků v nadsázce tvrdí, že teprve atentátem na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d'Este před 100 lety skončilo 19. století. Arcivévodova násilná smrt v bosenské metropoli Sarajevu 28. června 1914 se totiž stala záminkou pro rozpoutání hrozivého válečného konfliktu, který jako první zasáhl prakticky celý svět. Jeho výsledkem byl vedle 18,5 milionu mrtvých na frontách také vznik zcela nového rozložení sil na evropském kontinentě i ve světě.
První útok nevyšel
V onen osudný červnový den měl František Ferdinand ukončit návštěvu Bosny, kam jako vrchní inspektor rakouské branné moci přijel sledovat manévry. O půl desáté dorazil spolu s manželkou Žofií vlakem z lázní Ilidža (dnes sarajevské předměstí) do Sarajeva. Na nádraží přesedl do otevřeného zeleného automobilu značky Gräf und Stift a spolu s bosenským zemským vojenským velitelem Oskarem Potiorkem vyrazil na návštěvu radnice, kde arcivévodu měli přivítat zástupci místní správy.
Po cestě čekalo sedm atentátníků, členů organizace Černá ruka, za níž stál plukovník srbského generálního štábu Dragutin Dimitrijević, známý jako Apis. František Ferdinand si nemohl pro návštěvu Sarajeva vybrat horší den. Je to totiž "Vidov dan" – jeden z nejvýznamnějších okamžiků srbské historie, den porážky od Turků na Kosově poli roku 1389. Znalci se proto obávali nepokojů a někteří dokonce mluvili o možnosti útoků – přesto ale trasu následníkovy cesty hlídalo jen 120 policistů.
To atentátníky nemohlo odradit. První útok se ale nepovedl, granát, který hodil Nedeljko Čabrinović, skončil na složené střeše a František Ferdinand jej duchapřítomně shodil. Bomba vybuchla za vozem, poškodila další auto v koloně a zranila několik přihlížejících i členů arcivévodova doprovodu. František Ferdinand, kterému se nic nestalo, dorazil na radnici, kde se od něj starosta dočkal strohých slov: „Město zrádců, které vítá pumami,“ odpověděl mu na zdravici následník trůnu.
Bizarní sled událostí
Nakonec se rozhodl pokračovat v návštěvě, nejprve ale chtěl navštívit zraněné. Zmatky však způsobily, že arcivévodův řidič o změně nevěděl a pokračoval po původní trase. Kolona zastavila a následníkovo auto začalo couvat k odbočce k nemocnici. Dostalo se tak k dalšímu atentátníkovi, Gavrilu Principovi, který nezaváhal a dvakrát vystřelil. Přestože nebyl zkušený střelec, podařilo se mu zasáhnout Františka Ferdinanda i jeho manželku Žofii Chotkovou, pocházející ze starého českého rodu.
Při Principovi stálo štěstí, dá-li se to tak nazvat. První kulka arcivévodu minula, odrazila se ale od kování vozu a zasáhla Žofiinu břišní aortu. Druhá trefila Františka Ferdinanda do krku, roztrhla tepnu a uvízla v páteři. Arcivévoda ještě zareagoval. „To nic není,“ stačil ještě říci svému doprovodu. Zranění ale byla smrtelná, první zemřela Žofie a několik minut po ní i následník trůnu.
Oba atentátníci se neúspěšně pokusili o sebevraždu, cyankáli však neúčinkovalo a později se ocitli před soudem. Jako nezletilí byli odsouzeni na 20 let, ani jeden se ale konce trestu nedožil. Čabrinović zemřel v lednu 1916, Princip v dubnu 1918 – oba na tuberkulózu ve vojenském vězení v Terezíně. Konce války se nedočkal ani Apis, popravili jej sami Srbové v červnu 1917. Stal se obětí vnitropolitických sporů mezi následníkem trůnu Alexandrem a jeho odpůrci.
Atentát byl roznětkou
V Sarajevu před sto lety zemřel muž, který původně na trůn vůbec nepomýšlel. Když se 18. prosince 1863 narodil, byl následníkem Rudolf, syn Františka Josefa I. Ten se ale v lednu 1889 z nešťastné lásky zastřelil a po smrti císařova mladšího bratra Karla Ludvíka přešlo následnictví na Františka Ferdinanda. U dvora nebyl právě oblíben, třeba kvůli nerovnému sňatku s (pouhou) hraběnkou Žofií Chotkovou. Jejich děti proto přišly o právo na následnictví trůnu.
Arcivévodova smrt se stala záminkou pro rozpoutání války. Rakousko-Uhersko ji Srbsku vyhlásilo měsíc po atentátu, začátkem srpna se zapojily Rusko, Francie či Německo. Zabití Františka Ferdinanda ale nebylo jejím pravým důvodem: v Evropě rostlo napětí už dlouho a sarajevský atentát vypuknutí konfliktu jen uspíšil. V důsledku války se rozpadla rakousko-uherská monarchie a nikdo se už nedozví, jestli by ji reformy, které František Ferdinand chystal, dokázaly zachránit.
