Probouzím se na chalupě v jižních Čechách. Ano, říkáme tomu chalupa, ale je to vlastně mé někdejší bydliště, rodinné stavení po otci v Týně nad Vltavou, kam nás kdysi maminka nedobrovolně odstěhovala.
Možná mě vzbudí dotěrná moucha, možná hrající si kočky a možná sestra, která rázně usoudila, že není vhodné se déle povalovat. Tolik spánku nepamatuji za celý rok a vstávám opravdu s pocitem svěžesti. Mám před sebou den, v němž tak řečeno nemusím nic a můžu všechno. Tedy v rámci stávajících podmínek.
Cítím se jako rekreantka a krajanka zároveň. Objevuji všední poezii ve všem, čeho se mi doma v Praze nedostává. Půjdu možná napřed do obchodu s potravinami. Nejraději mám trochu domácký COOP, původní Jednotu. Tam si během nákupu koupím do kelímku kávu z automatu, sednu si do koutku s občerstvením mezi svačící dělníky a budu pozorovat nákupní ruch. Pak se vydám po mostě přes Vltavu, po starém kovovém nebo po novějším betonovém, zjistím stav vody, možnosti koupání, počet výletních lodí Jihočeské paroplavební splečnosti. Jen ze zvědavosti prolezu i dlouholetý "obchoďák" a všechny obchůdky v nákupní pěší zóně, co kde mají.
Nevynechám ani lékárnu, vietnamské trhovce, trochu kýčové suvenýry a výrobky Komunity Anežky České pro mentálně postižené. Na náměstí si obhlédnu nabídku programů - varhanní i jazzové koncerty, tradiční výstavu obrazů a plastik Vltavotýnské výtvarné dvorky v městské galerii a dočasné expozice v muzeu. Zhodnotím sezónní repertoár místních ochotníků pro divadlo s otáčivým hledištěm v zámeckém parku. Určitě si posedím v cukrárně se zimní zahradou a terasou s vyhlídkou na řeku. A už budu spřádat plány, kam se vydat na výlet, zda klasicky do Budějovic, do Tábora, Bechyně, Písku, na Hlubokou, nebo někam do okolí a zkusit najít poblíže temelínské elektrárny na posečeném poli vltavín.
A půjdu do lesa na houby, případně i na borůvky a na maliny, donesu z louky kytici a dám ji na hrob prarodičů a kamarádky Marušky. Možná se pak ještě vydám až k soutoku Lužnice s Vltavou a cestou vylezu na malou rozhlednu s výhledem na vodu a nahlédnu do záchranné stanice handicapovaných zvířat. Možná, že si ještě na zpáteční cestě stačím dát jedno pivo v penzionu U voraře těsně u vody. A pokud den zakončíme posezením v soukromí útulného dvorku u miniaturního grillu a případně si zazpíváme s kytarou, bude to idylicky prožitý den. Zítra se pro změnu pustím do leštění nábytku a mytí množství oken, která už trochu prozrazují dlouhodobou nepřítomnost.
Je to už téměř rituál, vím, pro řadu lidí možná až příliš lacině prožitá dovolená. Pro mě každoročně se opakující kousek štěstí, které jakoby žilo tak trochu mimo rámec času. Přijíždím, odjíždím, vždy s obdobnými pocity, že toto je místo, kam už dávno nepatřím, a přesto kousíček z toho všeho utkvěl ve mně a už ho nikdy nevymažu. Nacházím v sobě poněkud posmutnělou podobnost s našimi bytovými kočkami, které na jedné straně záhy po příjezdu vystrkují z polootevřených dveří čumáčky "do volnosti", nikdy tu však nesplynou s pobíhající místní zvířecí komunitou a nakonec se dobrovolně vracejí do bezpečí i vězení bytu.
A tak jsem alespoň vděčná za to, že mi "jihočeské léto" nastavuje svou náruč a loučí se svým lákavým: Tak zase za rok! ... Jak dlouho ještě?
| Pošete nám i vy příspěvky (tipy, cestopisy, příběhy) do soutěže Moje léto 2014, v nichž představíte „to svoje“ místečko včetně pamětihodností, výletů do okolí, slavných rodáků a dalších zajímavostí. Rozsah textů, jejichž počet není nijak omezen, je čistě na vás – podmínkou je pouze, aby byly autorské (originální) a byly opatřeny alespoň dvěma vlastními fotografiemi. Článek, který vložíte běžným způsobem, a to nejpozději 30.8. doprovoďte nadpisem Moje léto: plus titulkem. Během prázdnin je budeme postupně zveřejňovat. Poslední srpnový den vybere redakce nejlepší letní tip a odmění jej luxusním zahradním grilem od firmy Mountfield. |
