Jako malou holčičku mě vodili do Sokola, později jsem tam nacházela spoustu kamarádek, cvičilo se na akademiích, hrály se hry, provozovala se atletika i pověstná rytmika s bubínkem. Později byla celonárodně vyhlášena soutěž TOZ, tj.Tyršův odznak zdatnosti. Cvičil celý národ. Soutěž probíhala ve všech kategoriích, od nejmladších žáků až po kategorie dospělých i veteránů. To si myslím všichni, nebo skoro všichni pamatujeme, ale ne každý z nás ví, že tato soutěž probíhala i při slavných spartakiádách na Strahově. Podmínky byly přísné, každý okres musel mít obsazenou každou kategorii po dvou mužích a po dvou ženách. Těžko se leckde sháněli starší všestranní lidé, kteří měli jen 3 discipliny, jízda na kole, vrh dle výběru a plavání. Za každého závodníka se získávaly body, alespoň nějaké, za neobsazenou se ubíraly.
A tady začíná můj příběh.
Vedoucím výpravy našeho okresu byl veterán Radek, který se zúčastňoval různých cyklistických soutěží a který věřil, že vybojuje zlatý odznak. Měl přesně vypočítané body za své výkony a věděl, že na kole vše dožene. Byl tedy mimořádně i technicky vybaven, závodní kolo, přehazovačky, odborné termíny, znalost trati, jezdila se 4 kola, což je dost podstatné pro poentu příběhu. Za Radkem přišla na Strahov stará tetička z Prahy, přinesla milovanému Radečkovi nastrouhanou mrkvičku s citronkem, pomerančovou šťávu, masáž lýtek už si udělal Radeček sám a se svým závodním Favoritem byl připraven vybojovat zlato.
Druhým favoritem v této kategorii byl na poslední chvíli přemluvený nějaký pan Josef. Nikdo neví, kdo ho kde objevil, ale byl hrdý a choval se statečně. Přijel s kolem, které pamatovalo možná Rakousko-Uhersko, další vybavení ani nebudu popisovat.
Závod začal. Radek v předklonu na beranech se zprvu držel v prvním pelotonu, později odpadal do druhého, bojoval ze všech sil, radost na jeho styl pohledět. Zato pan Josef, záda vztyčená, hezky se rozhlížel krajinou, i když šlapal, co to dalo, začal odpadat, odpadat, až byl úplně poslední a čím dál se vzda-loval i tomu poslednímu pelotonu, nakonec se vzdálil tak moc, že ho dohonili v třetím kole ti nejlepší a on s nimi byl komisí omylem zachycen mezi prvními, s časem takřka shodným. Zatím dojeli ostatní závodníci, mezi nimi Radek, nepomohla mu ani mrkvička, zlatý odznak mu těsně unikl. Pan Josef nevěděl, že ho v cíli zachytili mezi prvními, tak si objížděl sám samotinký ještě to své poslední kolo, síly ho už opouštěly, a když přijel, bylo mu jen divné, že už tam žádná porota nebyla.
Večer byly známy výsledky, Radek se vztekal, nakonec pochopil, že zlatý odznak by stejně nezískal, a tak pan Josef byl hrdinou dne. Všichni Radkovi jen připomínali, ať si vymění s Josefem kolo, ať se od něj učí. Byla z toho velká legrace, místo mrkvičky si Radeček objednal vínko. Dlouho si ho všichni dobírali. Mně také postihla smůla, v zatáčce jsem přehazovala na vypůjčeném kole a spadl mi řetěz, takže jsem neměla daleko k tomu pana Josefa následovat, dopadlo to dobře.
Ale díky panu Josefovi jsme jako okres dopadli dobře.
Sportovní slavnost
V mém městě jsem stála při zakládání sportovních atletických tříd, kde jsem také tělocvik učila. Byla to nádherná práce s talentovanými nadšenými dětmi. I když technické podmínky nebyly ideální, podařilo se vbrzku nemožné, vyhráli jsme tehdy v celé ČSSR nejvyšší soutěž Pohár československého rozhlasu. Samozřejmě velká radost. A začaly přípravy. Pohár přijedou předat vý-znamní představitelé ministerstva školství, novináři z tehdejších deníků, zástupci rozhlasu a několik významných sportovců, v našem případě Dana Zátopková, Ludvík Daněk a další. Ve škole začaly velké přípravy. Mimo jiné také že bude kulturní program, který připraví žáci sportovní třídy, aby se vidělo, že také umějí i zpívat a recitovat, že jsou všestranní.
Kolegyně nacvičila písně, samozřejmě radostné a hledaly jsme spolu nějakou báseň se sportovní tématikou. Nic, nikde nic. Konečně jsme jednu objevily, jmenovala se Osamělý běžec. Název dobrý, jenomže….on místo sportu potká v polích dívku a pak..pak se nám to zkrátka zdálo mládeži nepřístupné. Nevadí, trochu to předěláme, mládeži zpřístupníme a bude vystaráno. Ještě jsme zjistily, že autorem je nějaký novinář, myslím, že jméno dnes mohu uvést, Pavel Vitouš z Mladé fronty. Program nacvičený, klavír, sborový zpěv, sólo, recitace.
Recitace…Osamělý běžec..a jeden z řady hostů, redaktor Mladé fronty, zpozorněl..Samozřejmě byl to Pavel Vitouš. Bylo nám trapně, začalo omlouvání, ale on byl nadšen, že slyšel prvně recitovat svou báseň, nepřipraveně. A protože byl gentleman, konstatoval, že se mu líbila ještě líp. Recitátorku pochválil a nás také. Dnes by byl průšvih, dnes platí autorské právo, mohl by si nás podat. Skončilo to moc hezky, vzpomínáme my a možná i on.
Věnovali jste se v mladí sportu? Rekreačně nebo dokonce vrcholově? Sportujete ještě nyní? Jakému sportu fandíte a jste fanouškem nějakého klubu či sportovce? Npište nám cokoli na toto téma "Já a sport", nejzajímavější příspěvek opět oceníme. |