...Pokračování
Vybaveni ujištěním, že dosáhnout vrcholu je možné již v základním táboře, vydali jsme se tentokrát dobýt nejvyšší horu Norska, Galdhopinggen, která se chválí výškou 2469 m. Přístup na tuto horu je prý tak snadný, že lze přímo na vrcholu zřídit základní tábor. A tím je splněno kriterium,u vedené v úvodní větě.
Počátkem července se loudáme mezi Bergenem a Lomem a tak proč ne? V Helle jsme sjeli z trajektu a najeli na silnici č.55 a neuhli jsme z ní ani o píď. A byli jsme patřičně odměněni. Cesta je vpravo i vlevo lemována dvoutisicovkami a po pár kilometrech si můžeme vrcholky, kterých před námi vyrostlo jako hub po dešti, nebo lépe řečeno jako hub po ranní sněhové vánici prohlédnout a přiblížit díky technice, umístěné na vyhlídce. Přes techniku tu máme Milana a co neumíme, brzy se naučíme, případně pochopíme. I tady bylo poučení třeba, alespoň pokud se mne týče. Popojedem. Ovšem jen pár kilometrů. Bylo třeba znovu zastavit, protože Jenda si nevšiml, že Zdeněk, vyveden z míry pohledem na neskutečná panoramata, nechal na sedadle rozjezené tvarůžky.Jenda se na ně pohodlně usadil a jenom se trochu zavrtěl, byl doma. Kraťasy jsme prali na tomto odpočívadle v tichosti po dobu 15 minut, sedadlo auta postupně několik dní a bezpočet hodin.Tu jsme také spotřebovali všechny intimspreje, které nám manželky nabalily. Nakonec definitivní tečku za problémem udělala lahvička s nápisem Moskovskie cvety, přídavek to od jednoho sovětského vojáka z vděku, když mně před dvaceti lety vnutil za mrzký peníz fén na vlasy.
Prosím, abyste tuto příhodu dále nešířili, protože je to poprve, co jsem ji prozradil. Kromě nás čtyř, kteří jsme tvořili osádku tohoto auta, to do této chvíle nikdo nevěděl. Tajili jsme to zejména proto, že tvarůžky byly součástí českých lahůdek, určených k večeru česko-norského přátelství, který každoročně v kempu Kjellingstraumen organizujeme. Jenda holt nevydržel a podléhl volání po domácí stravě. Trochu jsem pozapoměl na to, že jedeme po silnici, která, pokud věříte mým chabým až nicotným překladatelským schopnostem, se nazývá Národní turistická cesta. Skutečně si vyjímečné pojmenování zaslouží, protože od konce Lustrafjordu, který je orientován k městečku Skolden, je těch zhruba devadesát kilometrů do Lomu opravdu vyjímečných.
"Už tam budem"ozývá se z vysílačky a letmý pohled na hodinky říká, že je krátce po poledni. To "tam" je zřejmě místo, odkud by měla vyrazit výprava na Galdhoppigen. Skutečně přijíždíme za chvíli do vesnice a už před ní hlásají tabule možnost několika kempů. U prvního zastavujeme. Pěkný, ale drahý. Děkujeme a popojíždíme. V dalším kempu v rychlosti zaplatíme dvě chaty, každá pro čtyři osoby a jako bonus si přidáváme tři přistýlky na podlaze. Nervozita stoupá a tak se není čemu divit, že z báglů mizí pouze vybavení na následující výstup. No výstup. Část cesty je možná ještě autem za patřičný poplatek a pak opravdu už po svých. V chatách jsou zavazadla a vybavení naházená páté přes deváte a nad tím smutně sedím a přemítám, proč jsem byl tak vyznamenán a mám se postarat o večeři, která prý po návratu bodne. Jakby ne. Někdo se poškleboval, že stejně zapomněli vzít ssebou nosítka. Kretén.
To co nyní následuje, vzniklo z vyprávění těch, kteří na Galdhoppingen vystoupili i těch, kteří se o to pokusili. Obojí se shodli: žádný problém! Tak se pojďme podívat. V "základním táboře" jsou skoro všichni, někteří se ještě courají na chvostu. Dobytí nejvyšší norské hory Galthopiggen bylo pojato ryze nacionalisticky a Janík ani neprotestoval, že byla použita pouze česká vlajka. Starý Čechoslovák! To se vám to směje. Prozatím jste jakžtakž v suchu, ale příjdou horší časy. No, co jsem říkal, kaluže na rozbředlém sněhu kam se podíváš. Že jim teče do bot údajně ani nevnímali. Není se čemu divit, stačí se porozhlédnout po okolí a kdo by se zabýval takovou malicherností, že může nastydnout. Konec konců medicína byla v placaté nádobě pernamentně po ruce a počítám, že ji měli naši "horolezci" častěji v ruce, než kameru, kterou jsem jim dal ssebou. Objevují se ledová pole, která nevědí, jak se mají tvářit. Je tu teplota kolem 15 stupňů, voda se však určitě blíží k nule. A je opravdu osvěžující. Napít se vody z jezera, potůčku či řeky v této oblasti a oblastech odsud na sever, nevěští žádný problém. Doporučuji však nesplést si jezero s fjordem. A tohle není hospoda, ale horská chata, která poskytne unavenému tělu vše potřebné včetně informací, jak dál. A pozor. Jsou tu zvyklí i na Čechy a když tak cestujete po světě, potká vás málokdy informační nápis v češtině.
Po půl hodině je nasnadě, že to, co jsme ve vybavení zapoměli vzít ssebou, jsou lyže. I pod červencovým sluncem by tu bylo možno vytvořit hezkých pár lavórů a možná i cesta k vrcholu by byla, alespoň pro některé, snazší. Pozdě honit bycha. Vrchol se zřejmě kvapem blíží a Vojta už netrpělivě k němu vzhlíži. Čas je dobrý, nikdo však hodinky nesleduje. Odhadnout čas podle slunka je tu maličkost. Pokud je zamračeno, je to problém. Když se otočil, viděl kolem sebe jen hrstku statečných. Dopadlo to jako v parlamentu, vznikli odpadlíci, kteří ovšem v tomto případě nediktovali další postup. A ten byl už rychlý. Na vrcholu, pokud mám pravdivé zprávy, stanul Pepa a Jirka v podvečeru onoho dne a vrchol se jim odměnil výhledem, na který jen tak nezapomenou. Třeba tenhle. Nebo tenhle. No když se tak na ty fotky dívám,cloumá se mnou vztek.Kdyby nebyli zapomněli ta nosítka, mohl jsem také dosáhnout vrcholu. Pepa s Jirkou by mě nesli a já bych mával vlajkou. Teď už jdou dolů, o ostatních ani slechu, ani dechu. Mají patřičný náskok. Nebo že by uvízli v nějakém horském doupěti? Slunce si zas hraje s krajinou a to je známka, že končí večer a blíží se kouzelná noc.
No a v tuto dobu se všichni objevili v kempu, vrhli se na gulášovku a šest dní starý chleba, dorazili se těstovinami se vším, co bylo po ruce, zuli boty, dali je k plynové troubě, aby brzy uschly a na hygienu jsem se ani nevyptával.
Ráno bylo skutečně moudřejší večera.Bylo nemoudré sušit boty u plynové trouby.Postupné vyměňování bot skončilo fiaskem pro ty, kterým nohy urostly do nejvyšších čísel. Na ně se pochopitelně nedostalo, protože se boty seschly o jedno až dvě čísla bez rozdílu jestli byly pořízeny s renomovanou značkou nebo made in Wiet-nam. Znovu jsem je vydatně nakrmil a pokud jste to dnešní povídání přečetli, i vás. Nevadí?
