Trapas hororový:
pitomá Káča

Trapas hororový:
pitomá Káča

30. 5. 2014

Po maturitě jsem nastoupila do služeb školství v jedné krásné malé vesničce, kde byl dětský domov a poměrně velká škola. Spojení sem bylo pouze autobusem, a to jen ráno ven a odpoledne zpět. Když jste spojení nestihli, šlapali jste 6 kilometrů po svých. Bylo nás tam spousta mladých lidí. Učitelé, vychovatelé, praktikanti... a všichni jsme bydleli v ubytovně v areálu zámku v krásném anglickém parku.

Moje spolubydlící se jmenovala Nina. Všichni jsme odněkud dojížděli a všichni jsme 6ti kilometrovou trasu absolvovali pěšky a ne jednou. Cesta vedla mezi poli, ovocnými sady, také lesem, a  přes dvě vesnice. Za velkou vesnicí s velikým statkem, hezkou návsí a telefonní budkou bylo údolíčko, o kterém se říkalo, že je pro vraždičku jak dělané. Hluboké údolí, vlevo křoviska a stráň, vpravo bažiny, křoví, v zadu les. Shodli jsme se všichni, že bychom tam rozhodně večer nešli sami. Bála bych se tam i ve dne. Vyhnout se mu nedalo.

Dálkově jsem studovala a autobus nestíhala. Stavovala jsem se tedy cestou u rodičů a bratr mne na motorce do ubytovny vozil. Byli jsme sehraná dvojka. Až jednou! Motorka cestou vypovídala poslušnost. Bratr ji několikrát spravoval, čistil svíčky, ale ona po chvíli vždy zabublala, zacukala a trucovala. "Tak hele, odtud už to nemáš daleko, to dojdeš. Já se potáhnu domů bůh ví, jak dlouho." Řekl bratr, sundal z nosiče moji obrovskou kabelu a s rozběhem se snažil stroj nastartovat. Odjel. Zůstala jsem kus za vesnicí sama. Před sebou údolíčko pro vraždičku jak dělané. Chvíli jsem se nehýbala. Začínalo se šeřit. Otočila jsem se zpět k velké vesnici a přemýšlela, že tam požádám u hodných lidí o nocleh.

Vzápětí jsem to zavrhla. Snad někdo tudy pojede a vezme mě. Zoufale jsem se rozhlížela. Mezi poli bylo ještě jasno, ale v lese už byla tma. Hodila jsem si kabelu na rameno a v transu jsem se blížila k údolíčku. Na horním bodě jsem se zastavila a dívala  dolů. Válela se tam mlha, z bažin se pářilo, v křoviskách a v lese  byla tma a všude neskutečné ticho. Tak holka, to proběhneš, seš v běhu dobrá, přesvědčovala jsem sama sebe. Tak dělej, než bude úplně tma. Tak jo, vezmu to tryskem a budu zase nahoře. Zvládnu to. Musím.

Nadhodila jsem kabelu výš na rameno, zapřela o bok a vyrazila jsem, jak nejrychleji to šlo. Utíkala jsem po špičkách, snad aby mě nebylo slyšet. V hlavě mi hučelo, oči doširoka otevřené kmitaly na všechny strany tak, jak to umí jen ještěři, zatajený dech. Před vrcholem byl z obou stran jen černý les. Už budeš nahoře, vydrž, pak to bude dobré. Ještě kousek a budu za lesem. Konečně. V hlavě mi bušilo, lapala jsem po dechu, zvolnila jsem běh.

Vtom se přede mnou od  krajnice odlepila postava. A je to tady! Blesklo mi hlavou. Vystřelil mi adrenalin. Sladko na jazyku, hrůza v duši. Strhla jsem kabelu z ramene, nesla ji před sebou a rozeběhla jsem se proti té postavě. Hlasem štvaného zvířete jsem ryčela: "Ty šmejde, co tady číháš...ááááá...," řvala jsem jak smyslů zbavená, kabelu vrhla proti té zrůdě a utíkala a utíkala. Konečně sady, ještě zatáčka a už jsem u zámecké zdi. V parku jsem se odrážela od stromů, nemohla popadnout dech. Dokodrcala jsem se do pokoje a padla na postel. Bledá, uštvaná, z vlasů mi kapal pot. Nina na mne civěla s pusou dokořán. Přepad...mě...chlap. V údol...líčku. Sípala jsem. Počkej a kde je Jarda, šel ti naproti, brácha mu prý volal. Za hodnou chvíli někdo zaklepal na dveře. Vstoupil pan vedoucí vychovatel Jarda. Hodil moji kabelu na zem a řekl tři slova. "Ty káčo pitomá" a odešel. 

Následoval zánět průdušek a průdušnice. Vlekl se dlouho jako mé černé svědomí.

 

Prožili jste nějaké životní faux pas? Co se vám v životě nepovedlo, případně, na jaký omyl či trapas nikdy nezapomenete? Pošlete na téma Můj trapas povídku, příběh nebo glosu. Nejzajímavější příspěvek opět oceníme.
Soutěž: můj omyl/trapas
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Ráda bych na toto téma přispěla mi já se svou troškou do mlýna - hrůzy. Po svatbě jsem bydlela ve vikové čtvrti zasazené mezi dva rozlehlé parky. Samozřejmě šly od nepaměti o nich zkazky, že se tam přepadává. Moc jsem si toho nevšímala. Chodila jsem do práce "na šestou", takže nikde nikdo. Jednou mi moje sousedka vyprávěla, že se její syn vracel brzy ráno z nějaké tancovačky a byl na rohu parku přepaden a okraden. Druhý den jsem pospíchala ráno do práce a přiblížila se k dotyčnému místu. Tam stál nějaký chlap.Bezdůvodně. Lekla jsem se pod vlivem včerejšího vyprávění o přepadení tak moc, že jsem na vlastní kůži poznala, co to je, " když by se v člověku krve nedořezal". Úplně jsem přestala dýchat. Po pár vteřinách jsem se pomalu dala do pohybu směrem k předpokládanému násilníkovi. V tom přijelo po silnici auto, "násilník" do něho nastoupil a odjeli. Byl to jen stopař. Moc se mi ulevilo a v práci jsem vyprávěla o své hrůze. Všechny jsem pobavila.
Marie Magdalena Klosová
Barvitě napsáno,je radost to číst ! Lidmila TO umí !!!
Jana Šenbergerová
Strach s námi dovede pořádně zamávat. Než jsem se pročetla k "v areálu zámku v krásném anglickém parku.", měla jsem podezření, že to píše některá moje kolegyně. Asi jsme mnozí zažívali podobné situace, když jsme začínali. :-))
Zuzana Pivcová
Pobavila jste mě o to víc, že mi to připomnělo vlastní zážiek. Když skončila má láska, kvůli které jem se přestěhovala do Prahy, řešila jsem to určitou dobu partou a hospůdkou. Z ní jsem se pravidelně vracela pěšky na podnájem, a to dost velký kus cesty. Jednou už jsem měla něco v hlavě, byla zima a kluzko. Šla jsem po kraji sídliště a směřovala k průjezdní silnici, kterou jsem muela přejít a pokračovat do dalšího sídliště. Byl sníh a kluzko a samozřejmě už skoro tma. Cítila jsem za sebou kroky, ustrašeně se otočila a uviděla blízko muže. Šel rychle, přibližoval se. S obavami, že mě přepadne, jsem chtěla začít skoro utíkat, ale podjely mi nohy a plácla jsem sebou na břicho. Přiskočil a začal mě stavět na nohy, jestli se mi něco nestalo, ale já v té panice jsem začala hystericky ječet, ať mě nechá být a jde pryč. Takhle jsem se neustále bránila, až se naštval, plácl mě do toho sněhu zpátky se slovy: No, dobře, tak si tam zůstaň! a šel v klidu dál. To byl taky trapas, když jsem znovu vstávala a šla dál.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?