Tak to je ovšem pouze naše úvaha. Chtělo by to oponenturu. A naskýtá se možnost. V Norsku existuje hojně navštěvované místo s názvem Preikestolen, což v překladu je "Skála Kazatelna". Co se z ní ozývá?
Nastává čilý shon a nohy s radostí přijímají přijatelnou obuv, kšilty nastranu a šéf nasazuje klobouk, aby bylo poznat, kdo je tady pánem. Stojím u tabule, přemítám a počítám. Vzdálenost vzdušnou čarou 3800 m překonám snadno, i když pravda se štreka ve skutečnosti poněkud protáhne. Převýšení 334 m překonám nesnadno, ale překonám. A už je tu otázka: jít či nejít? A co kdyby se po cestě změnila v hamletovskou: být či nebýt? Uvidíme. Kamera mně bloncá po boku a hltám první metry, pak desítky metrů a po stovce tisknu milenku k oku a konzervuji s nejbližším okolím. Je nádherné a já docela zblbnul. V mozku mně začal poskakovat Klíč k určování rostlin, který tam nainstalovali profesoři na gymnáziu před x lety a já se nechal nést krásou přírody. Tím pádem se moje putování na Preikestolen scvrklo na pár stovek metrů a tak pokud si chcete poslechnout, co kázal šéf na kazatelně, nezbývá, abych vám posloužil vyprávěním přešťastných, ale na doraz vyplivnutých kolegů.
Turistů jako much a naši oksroNisti na nich dokumentují, že pořádné boty si na této cestě-necestě přišly na své. Soutěživost, jejíž počátky sahají ke hrám o kuličky a cvrnkání koruny na čáru se opět projevila se vším všudy i na tomto výstupu. Soutěž, ač nevyhlášená, měla své vítěze i poražené. Ti první stanuli dva metry od šestisetmetrové propasti a pili adrenalin plnými doušky, ti druzí hledali v batohu doušek na posilnění a na plošinu nedosáhli nebo dosáhli později.
Prozatím je nutno šlapat a šlapat a nasávat scenerie, které lze jen těžko popsat bez použití obligátních superlativů. Už brzy se dočkáme. Konečně svoji. Ano, to je ona, skála Kazatelna v plné své kráse. Obrovský skalní masiv nad zrcadlem Lysefjordu. Ten mraveneček na jejím vrcholu se k okraji skály příliš nehrne. To našim čtyřem hrdinům narostla křídla, ovšem k létání to ještě není. První tísnivý pocit v podbřišku se jistě dostavil, i když to nikdo z nich nepřiznal. A nastal čas, kdy jsou už všichni, kterým bude vepsána do deníku Expedice návštěva Kazatelny, seskupeni na plošině, aby mohl být pořízen důkaz.
Hotovo. Šéf zdolán dojmy, nebyl schopen slova a tak nás určitě zklamal, protože podle titulku jste určitě počítali s alespoň desetiminutovým kázáním, které by vás přivedlo na lepší cestu. Pak rozhodl, kdo koho bude podpírat a šlo se zpět. Cesta zpět je obvykle horší, než cesta vpřed. Ani tento výšlap nebyl výjimkou. Všichni si jej pochvalovali a ani mně nezáviděli, když o mě málem zakopli po pěti hodinách ležícího, spícího.....
Než jsme se ráno stačili sbalit, stačila pracovnice kempu vybrat s úsměvem částku 300 NOK za místo v kempu. Tak a jedeme dál směrem na Tronheim.