Druhý československý prezident Edvard Beneš patří k nejvýznamnějším a také k nejdiskutovanějším českým státníkům minulého století. Politik a diplomat, který má nepopiratelné zásluhy na vzniku československé republiky, dodnes budí vášně především svojí rolí v období kolem německé okupace a při poválečném převzetí moci komunisty. Od narození této významné osobnosti moderních českých dějin, která musela dvakrát vyjednávat s mocnostmi o uznání Československa a také dvakrát pod nátlakem opustila prezidentský úřad, uplyne 28. května 130 let.
Docent filozofie a doktor práv Beneš byl dlouholetým blízkým spolupracovníkem prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Významně se zasloužil o mezinárodní uznání československého odboje za první světové války a posléze i uznání samostatného státu. Během války nejprve řídil ilegální domácí odbojovou organizaci Maffie, poté, co musel odejít ze země, byl jednou z hlavních postav zahraničního odboje. V Paříži organizoval odboj, přednášel a reorganizoval spojení s Maffií. Byl generálním tajemníkem Československé národní rady.
Od vzniku republiky byl ministrem zahraničí a v letech 1921-22 zároveň ministerským předsedou. Byl strůjcem československé zahraniční politiky, orientované především na Francii. Stál za vznikem takzvané Malé dohody, tedy Francií podporovaného politicko-obranného společenství Československa, Jugoslávie a Rumunska, a také prosazoval myšlenku vzniku dunajské federace, která měla být především hospodářským svazkem států Malé dohody, Rakouska a Maďarska. Pod hrozbou německé agrese uzavřel spojenecké smlouvy s Francií a Sovětským svazem.
Beneš zastával také vysoké funkce ve Společnosti národů, kterou pomáhal zakládat. Jako její místopředseda, člen rady a v roce 1935 předseda prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti.
Prezident Budovatel
Poté, co v prosinci 1935 vážně nemocný Masaryk abdikoval, stal se Beneš jeho nástupcem. V následujících letech Beneš, pro něhož se brzy vžilo pojmenování prezident Budovatel, neúspěšně usiloval o vyřešení sudetoněmeckého problému a zachování územní integrity státu. V září 1938 ustoupil nátlaku Velké Británie a Francie a přijal mnichovský diktát. Poté abdikoval a odjel do zahraničí. V roce 1940 se stal prezidentem v exilu. Po skončení války dosáhl obnovení ČSR v původních hranicích a svou autoritou přispěl k obnově demokratického zřízení.
S jeho jménem jsou spjaty také často diskutované dekrety, které v letech 1940 až 1945 vydával v londýnském exilu i po návratu do vlasti a které se týkaly mimo jiné majetkových záležitostí zejména Němců a Maďarů na československém území, potrestání kolaborantů a znárodnění.
Dalším kontroverzním momentem jeho kariéry je situace kolem převzetí moci komunisty v únoru 1948. Historici dodnes diskutují o důvodech, které jej vedly k přijetí demise nekomunistických ministrů a jmenování nové vlády nadiktované šéfem komunistů Klementem Gottwaldem. Právě přijetí demise totiž v konečném důsledku vedlo k nastolení takzvané diktatury proletariátu. Podle dobových svědectví čelil Beneš nevybíravému tlaku ze strany premiéra Gottwalda, který vyhrožoval zatýkáním a vojenským zásahem Sovětského svazu.
Nástup komunistů k moci
Krátce poté, co svým podpisem stvrdil Gottwaldovu vládu, Beneš opustil Pražský hrad. Uchýlil se spolu s manželkou Hanou na své venkovské sídlo do Sezimova Ústí u Tábora. Svou nepřítomností na Hradě chtěl demonstrovat nesouhlas s nedemokratickým vývojem ve státě, s abdikací na prezidentský úřad však váhal. Teprve po volbách, které potvrdily nástup komunistů, 7. června 1948 abdikoval. Vážně nemocný Beneš zemřel 3. září 1948.
Edvard Beneš se narodil 28. května 1884 v Kožlanech na Plzeňsku. Pocházel z rodiny chalupníka, byl nejmladší z deseti dětí. Studoval filologii, filozofii a sociologii v Praze (mj. u Masaryka), sociologii a politické vědy v Paříži, práva na univerzitě v Dijonu a v Praze byl v roce 1909 promován doktorem filozofie. Před válkou vyučoval v Praze, nejprve na obchodní akademii, později se stal docentem na univerzitě i na technice.
V roce 1909 se oženil s Annou Vlčkovou, jež přijala jméno Hana (zemřela v roce 1974). Manželka byla za války rovněž aktivní v odboji a byla dvakrát vězněna. Později byla aktivní v ženském hnutí a na humanitárním poli. Děti neměli.
