V noci začalo nečekaně mrznout. Vrstvy sněhu zasypaly zaparkovaná auta a na silnici byly stopy prvních vozidel. Ráno mě vzbudilo hlasité škrábání, jak řidiči odstraňovali námrazy ze skel. Postupně přibývali další a vytvořili skřípající orchestr, který narušil spánek všem okolním obyvatelům.
I když nerada, musela jsem se také připojit a s pocitem prvních houslí jsem kvílela s ostatními, abych po 10 minutách vytvořila na čelním skle auta průzor velikosti kukátka u dveří. Uvědomila jsem si, jak velkou skleněnou plochu budu muset očistit, a bylo mi do pláče. Požádala jsem vedle škrábajícího souseda o košťátko na odstranění sněhu a hned po prvním tahu metličkou bylo jasné, že něco není pořádku. Nebylo. Celou dobu jsem se snažila ze sněžného lože vydolovat auto sousedky, která měla stejný vůz a pod sněhem nebyla vidět poznávací značka. „Co je moc, to je moc,“ pomyslela jsem si a rezignovaně odešla na autobusovou zastávku.
Na zastávce přešlapovalo pár cestujících. Do příjezdu spoje zbývalo několik minut, a tak v botičkách s tenoučkou podrážkou a bundičce nezakrývající ani kousek ledvin, jsem začala podupávat. Zcela absurdně jsem si vzpomněla na pavouka na Sahaře, jak zvedá z rozpáleného písku jednu nohu za druhou a chladí si je ve vzduchu. Pavoučí nohy mám a tak se nabízelo vyzkoušet fintu opačně, zvednutím do vzduchu si končetinu ohřát. Vypadala jsem jako odpočívající plameňák, v růžovém oblečku, místo zobáčku vystrčený větší nosánek, zvednutá noha a očička mrazem pěkně kulatá.
Prokrvující cvičení jsem zdokonalila poklepáním kotníků. V okamžiku, kdy začal ve stanici brzdit autobus, jsem radostí kopla příliš prudce a podrazila si nohy, práskla sebou na zem a zůstala ležet neschopná jakéhokoliv pohybu. Ležela jsem na boku, ruce uvězněny v kapsách, bundičku utaženou jako svěrací kazajku, a před očima šedé nebe. Slyšela jsem vrnět motor, pokřiky cestujících vybízející k urychlenému nástupu, a když mizela naděje na odvoz do práce, konečně jeden z cestujících pochopil situaci. Postavil mě na nohy, vyndal ruce z kapes a otřesenou pádem nastrkal do autobusu. V teple bylo dobře a trápení byl konec. Nebyl!
Vešla jsem do kanceláře, kde v neuvěřitelné zimě seděla za stolem kolegyně oblečená ve vaťáku, rukavicích, ruské ušance natažené přes uši a pečlivě zavázané pod krkem. Vybavení neslo evidentní znaky zásob civilní obrany. Začala ječet, že chce jít okamžitě domů, protože nějaký blbec nechal přes noc otevřené okno. Nepřiznala jsem se.
