"Jarko, skoč do sklepa a dones velký brambor." Otec seděl nad nějakým papírem a na stole před ním ležela drobná věcička a věcička poněkud větší, z níž visel dolů drát od otcova ucha. Ve vteřině jsem byl zpátky: "Mám ho oškrabat?" nabídl jsem vstřícně v domění, že dostal chuť na pečené brambory, které se opékaly na okraji plotny, veliké málem jako stůl, která vévodila kachlovým kamnům a vlastně celé kuchyni.
"Poď sem," pravil. Vzal mě brambor z ruky, zapíchal do něj ony věcičky, chvíli s tím všelijak vrtěl a pak se mu rozzářil obličej, jako když ráno vylézá slunce na čistě vysmejčenou oblohu. Chvíli pohupoval nohou a pak mně dal také "čuchnout". Tak to jsem poprve zaslechl hudbu a hlas z rádia přes zařízení, které se jmenovalo krystalka. Z "rádia" se sypala slova o úspěchu německé armády před Moskvou a otec zatínal pěstě, až mu modraly.
Po čase, když Němci dostali u Stalingradu na frak, jsme měli už opravdické rádio. Byla to nějaká dřevěná skříňka, v ni čtyři ploché baterie Palaba, myslím dva knoflíky a reproduktor, no a nějaká ta další střeva. Nebylo přihlášené, a tak je otec skrýval ve skleníku pod bečkou s kvasícíma kuřincema (výborné hnojivo). Jednou večer jsem to tajemství odhalil. Šel jsem se podívat, jestli v peci nevyhaslo, a slyším nějaké pískání a chrastění a posléze: "Bum, bum, bum.....buum, Bum, bum, bum....buum" a následovalo "Volá Londýn". A to už mně otec držel za ucho s dotazem, co tam dělám.
Popravdě jsem odpověděl a otec musel s pravdou ven. Půl hodiny mi vysvětloval, v jakém jsme nebezpečí, kdyby nás někdo udal. Za poslech cizích rozhlasových stanic byl možný i trest smrti. Nikomu jsem nic neprozradil a bylo to moje největší dětské tajemství. Radio jsme jinak nepoužívali a občas se pro zábavu vrtěl gramofon.
Po válce se otec stal velkým fanouškem rádií a po roce 1948, kdy ze zahradníka udělali vrátného na nádraží, zanevřel na gramofony, protože na deskách bylo jenom "Vyhrňme si rukávy" a "Šel Frantík kolem zahrádky". Z nejkvalitnějších rádií, které jsme doma měli, bylo několik verzí značky Stradivari, výrobku NDR, a s těmi jsem nasával jazz, country i Elvise. Samozřejmě z německých a rakouských stanic, vévodilo jim Rádio Luxenbourg. Byla to evropská jednička.
Dnes jsou rozhlasové stanice "zasviněné" reklamami, a tak výběr není jednoduchý. Rádio však přesto uchovávám v paměti vedle knih, jako nejlepšího učitele.