Jmenuji se Marcela Zvadová, je mi 63 let. Mám 2 syny a můj první vnuk byl taky chlapeček. Dlouho jsem čekala, než se oženil můj druhý syn a než se rozhodli pro miminko. Říkala jsem jim "objednávám si vnučku, kluků už je dost. Budu s ní chodit do baletu, česat vlásky a povídat si."
Uběhl nějaký čas a mladí šli na ultrazvuk. Byla jsem v hypermarketu, přemýšlela, co ještě koupit, když mi náhle zazvonil v kapse mobil. Tak jsem ho konečně vytáhla a slyším "ahoj mami, jsme na ultrazvuku a bude to holka!" Vyskočila jsem jako soubor písní a tanců, odstrčila vozík, a přikryla si tvář,aby zvědavci neviděli mé slzy štěstí.Ale to ještě nebyl konec, protože syn do telefonu pokračoval: "A budou dvě." Tak to jsem v tu chvíli nebyla schopná pochopit a cestou k autu jsem si uvědomila, že do naší rodiny přibudou hned dvě holčičky. Seděla jsem v autě a byla jsem šťastná. Hned večer jsme šli s manželem gratulovat.
Snacha ani syn to tak intenzivně neprožívali, naopak chovali se velice prakticky a řešili, kde budou postýlky a co je ještě potředa dokoupit.
Snacha Michalka byla čím dál krásnější, vůbec zde neplatilo,ž e holčička bere mamince krásu, dvě holčičky jí naopak krásu přidávaly. Chodili jsme všichni na vycházky do blízkého průhonického parku a těšili se.
Děvčátka přišla na svět dříve, byla malinká. Když jsme přišli na první návštěvu, museli jsme se obléknout podle pokynů sestry a jako strašáci šli k inkubátorům. Nemohla jsem potlačit slzy, když sestra dala synovi pochovat jednu holčičku. Byla ještě menší než synovo předloktí. Novopečený táta byl také velice dojat a tvářil se jako vítěz.
Dnes jsou to už krásné 6leté slečny. Chodí do anglické školky, jsou pohybově velmi nadané a hrají si společně s Lukáškem, mým pětiletým vnukem.
Jsem velice šťastná babička, všechno s nimi prožívám.