Moje maminka i tatínek pocházeli oba z osmi dětí. Maminka se vyučila pletařkou a tatínek kamnářem, což jsou povolání, která dnes už asi neexistují. Byli zvyklí žít z mála a hlavně z výsledků své práce.
Z vyprávění maminky vím, že celkem porodila čtyři děti. První se narodilo s nádorem na hlavě, což v té době lékaři neuměli léčit a dítě po pár dnech zemřelo. Druhé dítě přestalo dýchat v šestém měsíci těhotenství, takže porodila je mrtvé. Ale protože byli katolíci a věřili v Boha, brali každé těhotenství jako dar.
V roce 1948 se narodil můj bratr císařským řezem. Lékař mamince doporučil, aby se už o těhotenství nepokoušela. Osud tomu chtěl asi jinak, a tak za tři a půl roku byla maminka opět těhotná. To jí bylo již třicet osm let a tatínkovi čtyřicet dva. Na tu dobu velmi pozdní rodičovství. Lékař se na maminku zlobil, že to nemusí dobře dopadnout, ale štěstí jí přálo a narodila jsem se já, samozřejmě opět císařským řezem.
Dětství v hasičárně
V té době jsme bydleli v Tišnově v hasičské zbrojnici v prvním patře, v malém bytě jedna plus jedna. Záchod jsme měli o patro níž a koupat jsem se chodili do vany na druhém konci hasičské budovy, když se v kotli ohřála voda. Do mých patnácti let jsme neměli vlastní televizi, jen občas jsem se mohla dívat dole v klubovně. V tomto malém bytě jsem snila o tom, čím jednou budu, pokoušela jsem se psát verše a skládat písně. Nejkrásnější byly vždy Vánoce. Abych uviděla zlaté prasátko, šla mě maminka vykoupat a když jsem přišla, tak se v pokoji "opravdu" zablýsklo a moje dárky pod stromečkem byly většinou věci typu oblečení, o dvě čísla větší kalhoty i boty pro případ, že rychle vyrostu. Protože jsem už jako malá chtěla držet krok s módou, naučila jsem se šít na staré Singrovce a zúžovala jsem si nebo zkracovala kalhoty tak, aby se mi děti z bohatších rodin nesmály. Měla jsem však jiné zážitky než stejně staré děti.
Kdykoliv totiž někde hořelo, maminka spouštěla sirény a já pozorovala dobrovolné hasiče, jak se sbíhali, sjížděli na kolech a za zvuku sirén jeli hasit či zachraňovat životy.
Školní léta
Do mateřské školky mě maminka podávala paní učitelce oknem, neboť jsme bydleli hned vedle školy. Živě si pamatuji, jak nám jedna paní učitelka zemřela na alergický otok po štípnutí včelou. Byla velmi hodná a podporovala talentované děti.
Bratr i já jsme začali chodit do Základní umělecké školy a po večerech jsme se sami učili hrát na kytaru. Protože rodiče tuhle možnost vzdělání neměli, byli velmi pyšní na nás na oba a vedli nás ke skromnosti, k poctivosti a k víře, kterou jsem však v té době musela tajit. Když přišel do hodiny pan ředitel a ptal se, kdo chodí do náboženství, tak jsem samozřejmě zvedla ruku, a pan učitel řekl: "Zdeničko, ale ty přece už nechodíš!" a mrkl na mě. Stáhla jsem studem ruku dolů a pochopila jsem, že pan učitel kvůli mě lhal. Dodnes na to vzpomínám a děkuji mu tam nahoru za to, že mi umožnil dostat se na pedagogickou školu.
V patnácti letech jsem odešla na internát do Boskovic neboť jsem se po baletce chtěla stát učitelkou MŠ, a tak se také stalo. Po dobu studií mi maminka vždy připomínala: "S nikým si nic nezačínej, musíš nejdřív odmaturovat." Když jsme šli spolu po ulici, tak mi říkala: "Nedívej se tak vyzývavě!" Ale já to tak necítila, viděla jsem svět jinak, neboť se mi takzvaně zapalovala lýtka.
Bolesti
Zdárně jsem ukončila školu a stala se "paní" učitelkou. Maminka každému vyprávěla: "Naše Zdenička je učitelka", vím, jak na mě byla pyšná, protože ona i já jsme v té době vypisovaly do přihlášek či dotazníků: "Pocházím z dělnické rodiny ".
Léta ubíhala a když bylo mamince asi padesát, začala mít různé bolesti po těžkém životě. Já byla mladá, v plné rozkvětu a nevěřila jsem jí, když jsem ji slyšela sténat bolestí. Jen mi mnohokrát řekla: "Počkej, až tobě jednou bude padesát, pak pochopíš!"
A měla pravdu. Po padesátce, i když to nebylo navenek vidět, logicky přibývaly drobné obtíže, operace a známí mi říkali: "Počkej po šedesátce!" A dnes mi říkají: "Počkej po sedmdesátce!" Že Vám všem mluvím z duše?
Sirény
Moji druhou dceru jsem měla ve svých třiceti letech, zatím se jí nedaří otěhotnět a když si náhodou povzdychnu, že mně něco bolí, tak to pěkně schytám, jaký jsem hypochondr! Že mám sednout na kolo nebo vzít in-line brusle a ne si vozit zadek v autě.
V březnu mi bylo šedesát tři let a naštěstí nemám čas myslet na bolesti. Žiju a musím být nápomocna svému vnukovi, jehož mám již osm let v pěstounské péči.
Jen si říkám, zda moje dcery, ačkoliv si myslím, že jsem jim dala v životě vše, co jsem mohla, budou jednou na mě vzpomínat s takovou láskou a porozuměním, jako já vzpomínám na moji mámu. Vím, jak moc mi chybí její až převeliká starostlivost a pokora, ke které mě vedla. Když umírala na Parkinsonovu nemoc, jezdila jsem za ní do LDN i v době, kdy už spala po injekci morfia a já ji hladila po bílých vlasech, vzpomínala, plakala a v duchu jí děkovala za vše, co mě v životě naučila, v čem mě podporovala a za to, že na mě byla pyšná pro obyčejné věci, které jsou dnes pro některé z nás samozřejmostí.
Hasiči v uniformách a také zvuk sirén ji později vyprovázel na poslední cestě životem. To byl silný a nezapomenutelný zážitek. Za šest měsíců zněly sirény znova, ale to už oba rodiče byli zase spolu. A takový je koloběh života.
Vzpomínky u alba
Včera odpoledne jsem otevřela staré album a bylo krásné a až dojemné, když jsem vnukovi ukázala na černobílých fotkách jeho prababičku Marii, pradědečka Viléma a já mu pověděla, jak byla jeho prababička hodná a milá, jak pradědeček miloval červenou barvu, uměl hrát bez not na heligon, rád tančil a zpíval stejně jako já. Dozvěděl se také, že spolu oslavili zlatou svatbu. To bylo otázek a odpovědí! Ukázala jsem mu i jeho mámu, nechápal, že také někdy byla malá a já jsem byla její maminka. Říkal, že snad jednou pochopí, proč jsem ho já měla první na rukou při jeho narození a slíbil mi zcela bezprostředně, aniž bych se ho na to ptala, že se o mě postará, až jednou budu hodně stará. Objali jsem se. Kdo ví, doba je zlá, ale víra i nevěřící posiluje a uzdravuje.
Setkání u nebeských bran
Své dnešní vzpomínání posílám bohužel už oběma tam nahoru a věřím, že až se jednou všichni potkáme u nebeských bran, budou stále na mě pyšní, tak jako jsem pyšná já na ně. A já jim budu moci konečně povědět, jak mi už osmnáct let nesmírně chybí, co vše jsem v životě dokázala a co se mi nepovedlo.
A kdyby si někdo myslel, že to není povídání jen o mamince, tak se hluboce mýlí, protože moje maminka i tatínek byli celý život až do smrti jedno tělo, jedna duše.
Komu z nás se to podaří?
| Vzpomínáte i dnes po letech na svou maminku? Jaká byla? Co vám nejvíce utkvělo v paměti? Napište cokoli na téma "Moje maminka". Autor nejlepšího příspěvku získá malý dárek. |
