Moje maminka aneb
nenaplněný život?

napsáno srdíčkem dojemné a upřímné vzpomínání.

Osudy lidí a jejich cesta životem nejsou jednoduché.Ne nadarmo se říká,že každý z nás si nese ten svůj kříž.Důležité je,abychom ho nesli s jakousi grácií a příliš se mu nepoddávali. Vždyť přes všechny nesnáze,je tu tolik věcí k radování.A paní Zuzana se životem umí těšit,i když si s ní taky pohrával.Je to správná ženská.

Myslím Zuzanko,že jsi statečné děvče a to v mnoha směrech.Už jen napsat takové krásné,ale hořkobolné vzpomínání na maminku,na dětství,na Váš společný život,který opravdu nepřipomíná rajskou zahradu,je kus statečnosti.Talent na nádherné básně,které umíš tak báječně psát,jsi částečně podědila po mamince a značný díl je jen Tvé umění a dovednost.Obdivuji vše,co jsi vlastní pílí v životě dosáhla,když ta milující podpora nebyla zrovna ideální.Moc se mi líbí,jak jsi to napsala a že jsi pochopila....o odpuštění ani nemluvě.Díky.

Krásné vyznání mamince, které jistě poputuje až k ní do nebe.

Předpokládám, že při čtení tohoto krásně napsaného článku každý, stejně jako já, zaslzí a vzpomene své maminky. V mém případě má vztah s mojí, byť už starou a nemocnou, maminkou ještě svůj vývoj a já jsem rád, že je ještě ta možnost a že ten vývoj jde evidentně správným směrem. S ostatními i já ti Zuzano děkuji za tento příběh.

Zuzanko, jsem moc ráda, žes mé objetí neodmítla, i když jsi mě při něm trochu pocuchala. U nás doma také nebylo zvykem se moc objímat. Sílu objetí jsem plně pochopila až ve chvíli, když jsem viděla plakat dospělé muže, které nikdo neobjímal. Tvá podoba s maminkou je nepřehlédnutelná a tvůj příběh silný. Moje maminka měla krušné dětství a jako dítěti mi připadala tvrdá. V mnohém jsem na tom byla jako ty. Tvůj nynější postoj k životu ti upřímně přeji. Já se k němu dopracovala kolem čtyřicítky. Tehdy jsem maminku pochopila a v mých očích je dodnes světicí, které jsem za mnohé vděčna. Držím ti pěsti ze všech sil, i když si myslím, že už to nepotřebuješ.

Nádherné vyznání! I když mně chybí slova, při čtení jsem si zároveň uvědomovala i svůj vztah a city k mojí mamince. Také měla hodně těžký život a mnohé mezi námi zůstalo nevysloveno i přesto, že jsme se navzájem velmi milovaly. Dodnes mi maminka moc chybí.

Smutné, a přitom tak krásné...

Taky, jako ty, už můžu jen vzpomínat. Je hezké, že na ni vzpomínáš s takovou pokorou. Tímto jsem pochopila tvé básnické střevo - ty nikdy nevyslovené emoce, ta láska i zloba, to v tobě dodnes tam uvnitř zůstalo a proto to musí ven. Pro nás dobře, aspoň máme co číst :). I když při těchto řádcích tekly slzičky, ale už to k životu patří, svět není jen růžový. Napsala jsi to srdcem!!!

Paní Zuzano, i já slzím. Moc pěkná a milá vzpomínka.