Jsou věci, na které nelze zapomenout. Jednou z nich bylo – alespoň pro mne – (pod)zimní nocování u babičky v Čáslavi. Obzvlášť když to bylo poprvé.
Bydlela ve starém měšťanském domě přímo na náměstí. Byl krásný, tajemný, napůl kamenný, jenže ouha. Topení chybělo. Topilo se pouze v kamnech v kuchyni, jen občas v pokoji, ale v ložnici ani náhodou – kamna tam totiž nebyla. To bylo pro mne, předpubertálního synka z věčně přetopeného paneláku s dálkovým vytápěním, naprosto nepochopitelné.
V kuchyni bylo příjemně. Babička večer řádně zatopila (já naštípal na dvorku dříví a přinesl brikety), pak otevřela dveře do ložnice, aby se alespoň trochu prohřála. Potom následovala polní hygiena v lavorku (tekoucí voda byla jen na pavlači) a hajdy na kutě.
Babička měla ty pravé péřové duchny. Byly ohromné a vážily snad deset kilo. „Pořádně se zachumlej, na noc ti ještě pootevřu okno, abys měl čerstvý vzduch,“ pravila a když tak učinila, tak se rozloučila, zhasla a zavřela dveře. Nestihl jsem ani zaprotestovat. Venku bylo na nule, peřiny vlhké a já pořád nechápal. Nakonec jsem se přece jen trochu zahřál, přemohla mne únava a usnul jsem.
Ráno přišel další šok. Peřiny byly pokryté jinovatkou a kouřilo se mi od pusy. Ale pod peřinou bylo teplíčko jako v pokojíčku. Neodvažoval jsem se vystrčit ani palec.
Babička, která byla na nohou už od šesti hodin, mne vytáhla za ucho z postele a nalila mi v kuchyni, kde už voněl hovězí vývar, horký čaj. „Spalo se ti dobře?“ zeptala se. Skoro obdivně jsem přikývl. „Tak vidíš mazánku, tady žádná kamna na spaní nepotřebuješ.“
A já už od té doby věděl, že na babiččiny duchny si zima nepřijde. Dnes mám sice přikrývku mnohem skladnější, ale také je vycpaná peřím.
Měnit nebudu. Jsou věci, na které holt nelze zapomenout.