Své první divadelní představení jsem viděla v Českém Těšíně v budově dnešního hotelu Piast, kde byla i divadelní scéna až do postavení nové divadelní budovy v rámci kulturního domu. Nepamatuji si, o jaké představení šlo, ale dodnes mám v paměti ponurý prostor, vůně a pocity, když jsem tam seděla a s očima dokořán hltala děj. Odehrávaly se tam i nepříliš oblíbené výchovné koncerty. Mně se moc líbily a zlobilo mě, že spolužáci nejevili dostatečný zájem a vyrušovali.
Když bylo vybudováno divadlo nové, přenesly se návštěvy divadelních představení i výchovné koncerty do moderních prostor, kde bylo všechno světlé a vonělo to docela jinak. Je to jediné divadlo v naší republice, kde jsou pod jednou střechou scény dvě – česká a polská, protože v Těšíně žije dosti velká polská menšina. Asi nejvíc mi z té doby utkvěla v hlavě Manon Lescaut. Asi proto, že jsem byla v pubertě a příběh tragické lásky jsem velmi prožívala.
Do Těšínského divadla se vracím v době výročních oslav těšínského gymnázia, kdy tam bývá program, který pro bývalé absolventy připravují současní profesoři a studenti.
Protože v mém současném bydlišti ani v blízkém okolí není žádná stálá scéna, beru zavděk různými zájezdy do divadel vzdálenějších. A tak jsem byla v Ostravě, Opavě, v Praze v Karlíně, na Výstavišti jsem viděla Jesus Christ superstar s Kamilem Střihavkou, občas se podaří zajet do divadla v Olomouci. Nikdy jsem bohužel nebyla v Národním divadle.
V Jeseníku je divadlo, ale není tam stálý divadelní soubor, a tak tam dojíždějí herci z jiných divadel. Nejčastěji ze Šumperka, ale také z Prahy. Viděla jsem tam nejednoho slavného herce.
V našem malém městě není divadlo, ale divadelní sál poskytuje dětská léčebna a v současné době také kinosál v nově otevřeném Multifunkčním volnočasovém centru.
V blízkých Mikulovicích funguje už léta ochotnický Divadelní soubor Kantoři Mikulovice. Je to od nás co by kamenem dohodil. Kdykoliv nastudují nový kus, většinou nějakou komedii, máme tu čest zatleskat jim. Jsou výborní a pro velký úspěch hrávají u nás víc než jen jedno představení. Už se těším, čím nás překvapí v letošní sezoně.
Zmínila jsem se o těšínském gymnáziu, kde jsem svého času trávila svá mladá léta. Náš profesor češtiny tehdy založil Divadlo poezie a hudby. Jeho členy byli samozřejmě jeho studenti. V hudební skupině byli hlavně hoši, v té poetické jsem se uplatnila i já. Jezdili jsme tehdy se svým pásmem po okrese. Nic moc si z té doby nepamatuji, ale utkvěla mi báseň Ludvíka Aškenazyho Křik, kterou jsem přednášela úvodem.
Křik
Člověk se narodí, a hned
křičí.
Nikdo mu nerozumí,
ale všechny potěšil.
Tady jsem já! řve člověk,
přišel jsem žít.
Jsem tu dobře?
Narodil jsem se
u dobrých lidí?
Ve slušném století?
Nevedu náhodou válku?
Je tady zrušeno otroctví?
Mám správnou barvu
kůže?
Vhodný původ?
Smím dýchat?
Tak děkuju.
A pokud jste dočetli až sem, děkuji i vám za pozornost a trpělivost.
