Jako dítě jsem hrávala amatérské divadlo. Kromě toho nás naše kulturně založená maminka brávala na koncerty vážné hudby nebo na pohostinská divadelní představení. Jednou jsme jeli na výlet do Prahy a tam jsem se jako žákyně prvního stupně základní školy dostala poprvé do Národního divadla na odpolední představení Smetanovy Hubičky, a dodnes si pamatuji, že se mi nejvíc ze všeho líbila Skřivánčí píseň.
V Týně nad Vltavou, kam jsme se s maminkou přestěhovaly, divadlo nebylo a jen velmi zřídka tam zavítali umělci z Prahy. Jednou, když mi bylo 17 let, tam vystupovala Jiřina Bohdalová v detektivní komedii Idiotka. Po představení jsem si šla pro autogram a paní Bohdalová se mě zeptala: A to tě sem pustili? A proč ne, divila jsem se. No, kolik ti je, čtrnáct?, řekla. Nafoukla jsem se, že už sedmnáct. Jo, tak to pardon, pravila a nasedla do auta, které sama řídila.
Vstupenky od pražské tety
Když náš pražský strýc, maminčin bratr, ovdověl a záhy se znovu oženil, stala se naší novou tetou paní, pohybující se v oblasti kultury. Snad proto, že jí to bylo samotné blízké, možná i trochu z toho důvodu, abychom ji lépe přijaly, nás se sestrou začala zvát k nim do Prahy. Po Praze jsem toužila odjakživa, lákala mě představa rušného velkoměsta i možnost vidět kulturní památky a navštěvovat různá představení. A tak jsme se vždy v létě nebo o pololetních prázdninách vydaly na pár dní do Prahy. Teta nám vždy obstarala vstupenky do divadla, a to pokaždé do jiného a pokud možno na kvalitní představení. To byla druhá polovina 60. let, kdy se po letech tendenčních her dostaly na scénu vedle české klasiky nebo shakespearovských dramat i novodobé hry autorů Williamse, Rollanda, Millera, O´Neilla a dalších
Herecké hvězdy šedesátých let
Rovněž mezi herci zářily hvězdy jako Lukavský, Voska, Höger, Doležal, Ráž, Adamíra, Jirásková, Chramostová, Bohdanová, Skopeček, Brousek, Lipský, Tříska, Skořepová, Jerneková a řada jiných. Dokonce jsme měly možnost zhlédnout i představení nově vzniklého souboru Apollo bratří Štaidlů s Karlem Gottem, Karlem Hálou, Yvonnou Přenosilovou a dalšími v divadle Máj na Vinohradech. Gottova píseň Cesta rájem se striptérkou za osvětleným plátnem pro nás znamenala předzvěst velkého světa.
My z malého města jsme se na každé představení svátečně oblékly, protože návštěva divadla byla pro nás opravdovým svátkem. Již tehdy jsem ale viděla, že mnozí Pražané jsou oblečeni velmi ležérně, což se mi nelíbilo.
Kvalitní činohra Jihočeského divadla
Když jsem začala studovat a poté pracovat v Českých Budějovicích, stalo se mým pravidelným návštěvním místem tamní Jihočeské divadlo. To mělo podle mého soudu kvalitní činohru, poněkud slabší operu. S jihočeskou scénou byli spjati například otec Karla Rodena, též Karel, hrající charakterní role, nebo otec houslového virtuóze Pavla Šporcla Petr, jeden z hlavních představitelů milovníků. Začínala tam i Eliška Balzerová, tehdy ještě Havránková, a svůj debut si tam odbyla i Simona Stašová, na niž se přijeli podívat Bohdalová s Brzobohatým. V době studií jsme vyčíhly možnost sedět v první lóži, která musela zůstat až téměř do začátku představení volná pro případné čestné návštěvy. Když jsme tedy počkaly až do zvonění a nikdo takový nepřišel, pokladní nám první lóži se slevou prodala. To byl zážitek. Do nosu nám čpěla divadelní líčidla, herečkám bylo vidět do výstřihu a členům orchestru na noty a jednou jsem dokonce viděla, kterak hlavní hrdince při modlitbě na klekátku cuká oko. Jindy se Tosce začalo dělat zle, partner ji musel zachytit, následovala přestávka a pak bylo představení předčasně ukončeno.
Divadlo malé formy
Když už jsem učila na jazykové škole, dobíhala jsem často po výuce na poslední chvíli do divadla, což se mi moc nelíbilo, zvlášť, když jsem si musela nosit večerní oblečení s sebou do školy a tam se narychlo převléct. Toužila jsem jako kdysi v Praze strávit čas před představením oblékáním, česáním a líčením, abych pak vplula jako dáma do čarovného světa divadla. To už jsem dala raději přednost divadlu malé formy D 111, což byla budějovická poněkud skromnější varianta pražského Rokoka či Semaforu. Účinkovali tam neherci, civilním povoláním inženýr, lékař onkolog, fotograf, učitelé, úředníci i studenti. Částečně přebírali právě semaforský repertoár, ale měli i hry vlastní. A 111 byl počet míst v hledišti.
Role divačky
Dnes bydlím už přes 30 let v Praze a narozdíl od mládí vstávám dodnes velmi časně do práce, takže si nepříliš častá divadelní představení vybírám nejen podle obsahu a obsazení, ale i podle dnů v týdnu. Samozřejmě dávám přednost víkendu, čímž se můj výběr značně zužuje. Vzpomínám na velké herecké hvězdy, které až na výjimky v dnešních hercích postrádám, vadí mi představení přestylizovaná mnohdy do supermoderní podoby, nelíbí se mi přehnaný jevištní projev, dráždí mě část publika s nepostradatelným mobilem až takřka do třetího zvonění. Ale i přes tyto výhrady se dodnes v divadle se zvedající se oponou nechám vtáhnout do lidských příběhů, života, smrti, lásky, nepřátelství či legrácky, vypínám všechny své starosti a jsem soucitná, zklamaná, spokojená, rozpačitá, rozesmátá, ale vždy pozorná divačka. Je mi v té roli dobře.
