Maruška

Milá Zuzko, to je velice silný příběh. Děkuji ti, že jsi mě na něj upozornila.

Krásná vzpomínka, vzala mě za srdce.

Milá Zuzko. Já končil základku v roce 1959,takže už je to víc než půl století. Ale první sraz našich tříd,byly dveA+B, jsem si získal až po 25 letech. A tak v našem lese se kácí,bohužel. První sraz byl tedy po 25 letech,další po dalších 5 letech. Ale ,když jsme viděli,jak se stav krátí,zkrátili jsme období mezi srazy a dnes se scházíme každý rok. A vlastně téměř na každém setkání je nás o někoho méně. Přesto i letos jsme tam měli pana učitele. bylo to miloučké. P.

Měla jsi bezva kamarádku Zuzko, podivné jsou cesty života, také jsem měla nejlepší kamarádku Marušku, která bohužel už zemřela a též v poměrně mladém věku a mám ji navždy spjatou se školními roky, s kouřením, když naši nebyli doma, byla nesmírně dobrosrdečná a vidím ji živě před sebou. Je zajímavé, že až v nedávné době se lidé vyjadřují k příběhům, v době rané íčka tomu tak nebylo. A je to milé.

To kolování příběhů se mi líbí, kdysi tady byl takový žebříček nejčtenějších článků a každý nový na ně znova klikal a byly stále nejčtenější :-) - tohle je daleko lepší, občas vyplave na povrch skvost, léta schovaný pod nánosem prachu a stačí prach setřít a začíst se. Vzpomínka na kamarádku je dojemná, ale je to tak, pomalu nás budou opouštět vrstevníci a .........pak je jednou opustíme i my.

Je to jeden z mých prvních příspěvků na i60. Sama jsem si ho tu dnes překvapeně přečetla, i když vlastní příběh mám v sobě pochopitelně neměnně stále.

Jejda, jejda, Zuzko, co mi to děláš...? Já se do toho nějak příliš vciťuji.

Něžná i bolestná vzpomínka na člověka. Před 25 léty jsem přišla o skvělou kamarádku, byly jsme spolu od 6 let. Dožila se jen čtyřicítky.Někdy chci o ní napsat.

Zuzko, po přečtení článku jsem na měkko.

Taky ve třídách základky i střední ubýváme.Jedna Maruška nám se taky tak podobně ze světa vytratila. Její dcera si k nám na sraz chodila poplakat.Taková mladá....To jsou záhady života.