Ani v Tejně už není stejně

Není pro mě jednoduché stát se alespoň na chvíli průvodkyní po jihočeském městečku Týně nad Vltavou. Můj tatínek odtamtud sice pocházel, ale my jsme se tam s maminkou nastěhovaly až po jeho smrti, když mi bylo třináct a půl roku. Tehdejší Týn mi byl protivný snad úplně vším, a hlavně tím, že jsem tam musela proti své vůli začít žít. Každodenně však pouze do 18 let, pak jsem odešla do Českých Budějovic, napřed studovat a poté pracovat, a domů do Týna už jsem jezdila pouze na víkend.

Dnes jsem už 32 let "pražská naplavenina". Malebné jihočeské městečko mě však hostí každé léto, a čím jsem starší, tím ho mám raději. Snad se mu i v duchu omlouvám za tu svou tehdejší nepřízeň. Určitě si zaslouží se vám alespoň trochu poodhalit.

Něco málo z historie města
Staročeské slovo "týn" označovalo opevněné místo. Zřejmě zde, mezi řekou Vltavou a Lužnicí, bylo již v 10. století sídlo správního úředníka tehdejšího pražského biskupství. Kolem se pak rozrostla osada. K velkému rozvoji Týna došlo již v 2. polovině 12. století za vlády biskupa Tobiáše z Bechyně, který ho zřejmě už tehdy povýšil na město se všemi právy. Po smrti krále Přemysla Otakara II. však bylo město odbojnou šlechtou vypáleno. Se změnou držitelů města došlo k poměrně prudkému rozkvětu, ve městě bylo koncem 14. století již 6 pivovarů, 4 mlýny a 43 hospod. Poté však následovalo poměrně složité období náboženských sporů a válek, důležitou roli sehrála i Jednota bratrská, pocházela odsud i třetí manželka Komenského. Když po ničivém požáru roku 1564 lehlo téměř celé centrum popelem, došlo záhy k jeho znovuvybudování, při němž vyrostly nejhonosnější měšťanské domy, obnovena byla radnice a kostel.

Velkého rozmachu dosáhl Týn v 2. polovině 16. století nejen díky obratné politice svých majitelů, ale též díky tomu, že ležel na Vltavě, po níž se začala za Habsburků dopravovat z Rakouska do Čech sůl, a to nejprve do Českých Budějovic a poté přes Týn do vnitrozemí (namísto dřívější soli z Bavorska po tzv. Zlaté cestě). Ta se nevozila jen ve člunech, nýbrž i na vorech. Vltavotýnští voraři takto cestovali od jara do podzimu pravidelně do Prahy.Týnské vorařské řemeslo bylo vyhlášené. Ve městě byla pro potřeby obchodu se solí vybudována i velká solnice.

V roce 1609 byl Týn císařem Rudolfem II. povýšen na královské město, kterému připadala správa celého panství. Po bitvě na Bílé hoře bylo město vráceno arcibiskupství pražskému. Během třicetileté války bylo ze dvou třetin zničeno císařskými vojsky a v závěru Švédy a následně ho postihla ještě morová epidemie, z níž byli obviněni a v důsledku toho z města vysídleni Židé. Vše dovršil další, dosud největší požár v roce 1796, při němž do základů shořelo 148 domů, radnice, zámek, škola, špitál a částečně i kostel. Město se ze zkázy vzpamatovávalo jen velmi pomalu. Nevyhnulo se ani povodním (včetně nedávné doby). Další rozvoj přinesl až mírový život po ukončení napoleonských válek.

Svou tvář měnil Týn především v první polovině v 19. století. Byl v té době poměrně významným politickým, hospodářským i kulturním centrem, propojeným s okolními městy dostavníkovou dopravou. Ztrátu významu však utrpěl, když se mu vyhnula nově vybudovaná železniční trať České Budějovice - Plzeň. Výstavba dalších tratí v Čechách (Vídeň - Plzeň a Veselí nad Lužnicí - Praha) vedla i  k zániku dopravy soli po vodě. I přes pokračující výraznou kulturní a osvětovou a sociální činnost už město zůstalo v ekonomické izolaci. Docházelo dokonce i k vystěhovalectví do Ameriky.

Po stránce správní se stal Týn nad Vltavou roku 1850 okresním hejtmanstvím, později okresem, a to až do roku 1960.. Poté připadl pod okres České Budějovice. Největší změnu prodělalo město v souvislosti s výstavbou vodního díla Orlík, kdy vzedmutí hladiny řeky zasáhlo až k Týnu a část původní zástavby, tzv. Dolní Brašov,  musela být demolována. Co se týče průmyslu, město dlouho stagnovalo. Teprve v 60. letech zde byla vybudována pobočka příbramských rudných dolů na zpracování grafitu, poté velká cihelna a Mikrotechna. Nejvýznamnějším zásahem do vzhledu města pak bylo vybudování Jaderné elektrárny Temelín, k jejímuž zásobování slouží i dvě přehradní nádrže Hněvkovice a Kořensko v bezprostřední blízkosti města. Existence temelínské elektrárny změnila ráz města, byly vybudovány nové komunikace, nová sídliště, obchodní centrum a hypermarkety. Nicméně historie současnosti zcela neustoupila, lze ji potkávat na každém kroku.

Co stojí v Týně za zhlédnutí?
Rozhodně historické náměstí, vydlážděné tzv. kočičími hlavami, s barokní kašnou uprostřed, s kostelem sv. Jakuba, v němž se nacházejí jedny z nejcennějších barokních varhan u nás, s řadou dochovaných renesančních, barokních či klasicistních domů, radnicí, arcibiskupským zámkem, v němž sídlí muzeum se sbírkami loutek, vltavínů, s historií vorařství. Pod muzeem byly před několika lety odhaleny a zpřístupněny středověké chodby. Při rekonstrukci původně renesančního domu U modré hvězdy byl v základech domu nalezen v roce 1970 vzácný renesanční stříbrný a zlatý poklad, sestávající z dvou pohárů, dvou ozdobných pásů a tří mincí, uložený trvale v muzeu.

Významnou národně technickou památkou města je most celoželezné konstrukce přes Vltavu, postavený v roce 1892. Dnes slouží pouze pro pěší, pro dopravu je určen betonový most, dokončený v roce 1968, který ještě před kolaudací použila sovětská okupační vojska při svém průjezdu městem.
Městskou raritou je přírodní divadlo v parku u bývalého hradu, k němuž místní ochotníci (ochotnický spolek Vltavan existuje již od roku 1856) vybudovali v roce 1983, tedy 100 let po znovuotevření Národního divadla, otáčivé hlediště, jediné amatérské svého druhu v Evropě.

Kdo významný zde žil?
Na svých štacích sem zavítal loutkář Matěj Kopecký, a zde ho zasáhla v roce 1847 smrt. Je pochován na týnském hřbitově. S obrozením jsou spojena jména kněží a básníků Karla Vinařického (údajně napsal říkanky Tluče bubeníček nebo Ivánku náš, copak děláš) nebo Antonína Jaroslava Puchmayera. Pocházel odsud i známý vojenský kapelník Karel Komzák, k jejichž rodu údajně patřila i babička mého otce.

S baráčnictvem, sokolstvem a ochotnickým divadlem byl spjat malíř-krajinář a fotograf Jan Švehla, který v Týně žil většinu života a ještě jsem ho tam v 60. letech zažila. Až díky práci ve vojenském archivu jsem se však dostala k dokumentaci o odboji a věznění pana Švehly za války. Byl to snad nejstatečnější jihočeský odbojář, zapojený do ilegální organizace "Obrana národa". Byl zatčen gestapem a několik let až do konce války strávil ve věznicích, kde nechal většinu svého zdraví. Svým hrdinným postojem a mlčením při výsleších zachránil asi 80 lidí. Jeden zatčený gestapák po válce prohlásil, že statečnějšího odbojáře při výslechu nezažil. Protože však Švehla nebyl komunista, poválečný režim mu nepřál. Zemřel v roce 1967. Napsala jsem o něm do městského zpravodaje článek a ve spolupráci s městským muzeem se nám podařilo v roce 2010 docílit toho, že na jeho domku, v němž žije jeden vnuk s rodinou, byla alespoň slavnostně odhalena pamětní deska.

Z Koloděj nad Lužnicí, patřících do katastru Týna, pocházel i známý režisér Alfréd Radok, známý svým spojením s Laternou magicou, který však skončil po roce 1968 v emigraci.

Co tedy na závěr?
Věřím, že někteří z vás už město Týn nad Vltavou navštívili. Není ani vyloučeno, že tu někdo sloužil na vojně, Týn byl dlouhá léta městem s vojenskou posádkou, počínaje dobou napoleonských válek, přes prvorepublikové dělostřelectvo, protektorátní vládní vojsko, až po tankový útvar do 90. let minulého století. A těm, kteří tu ještě nikdy nebyli, mohu zdejší návštěvu jen doporučit. Milovníkům vodáckých sportů, turistiky, kultury. Natáčelo se tu i několik filmů, především tolik diskutované Troškovy Kameňáky.

Pořádají se tu každoročně letní výtvarné výstavy zvané Vltavotýnské dvorky, varhanní i jazzové koncerty, vodácké přebory a tzv. Oranžové léto, víkend plný zábavných akcí pod záštitou temelínské elektrárny. Nabízí se i spojení návštěvy Týna s návštěvou nedaleké Bechyně, s níž Týn odjakživa soupeřil, které městečko je hezčí (anebo naopak). Ale to už nechám opravdu na vás!