Motto: odpočinutí, skromně najezení leč plni očekávání věci příštích vkládáme použitá zavazadla do aut a učíme se při tom, kde je který sektor, který vytýčil šéf. Prozatím vzniká jen nepředstavitelný kalimatyáš a já se rozhodl sepsat průvodce zavazadlovým prostorem, než se rozložení sektorů naučíme.
Pondělí 4.7. začalo zcela neobvyklým fiaskem. V návalu práce při podstrojování jsem neuhlídal na plotně se vyhřívající párky a ty popraskaly vztekem, že jsem je nevytáhl z vařící vody včas. Jaro hovoril, že "vypadajú ako nasraté" a měl pravdu. Mělo to ovšem tu výhodu, že jsme jich polovinu nezkonzumovali a tím pádem ušetřili. Nutil jsem je pak při každé zastávce místo čabajské klobásy. Marně. Holt kulináři.
Vyjeli jsme 9:35. Naši nováčci, účastníci prostřednictvím tehdy již barevných televizních obrazovek zimních olympijských her 1992 v Lillehammeru projevili zájem shlédnout obě olympijské haly v Hamaru i Lillehammeru. Žádný problém. Stačilo ujet 180 km a stáli jsme na parkovišti před olympijskou halou v Hamaru. Odbočili jsme k ní vlevo ze silnice E6 a dovolte, abych odbočil i já z tohoto vyprávění. Kam? No právě zpět k silnici E6. Bez jízdy po této silnici se neobešla ani jedna z našich třinácti Expedic do Norska. Na její počátek se dá najet ve švédském Malmö a její konec do Kirkenes za polárním kruhem v Norsku je nutné najet kolem 3000 km. Zajímavostí, které potkáte na této cestě, je však rozhodně víc než 3000. E šestka je nejfrekventovanější silnicí v Norsku a dělí je na dvě části při svém putování z jihu na sever.
Hamarskou halu ve tvaru obrácené vikingské lodi jsme proobdivovali za půl hodiny a Hamar opouštíme s dárkem od šéfa. Koupil a na záď obou aut vylepil nálepku s vyobrazením losa. Jaro si všiml nálepky na šéfově autě až když jsme vyjížděli z parkoviště. Velice se divil, kde k ní přišel. Ochotně jsem posloužil bohapustou lží, že na každé auto, které zaparkuje na parkovišti u haly, ji nalepí zřízenec jako pozornost. "Nehovor" nevěřícně kroutil hlavou a při nejbližší zastávce vyskočil z auta a prohlédl záď. "Aj my ju máme" upozorňoval všechny ostatní, kteří těžko zadržovali smích nad povedeným fórem. Vůbec se nedivím, že pokud Jaro přečte tyto řádky prohlásí, že jsem starý somár.
Svačinku jsme odbyli na parkovišti a prasklé párky zase nikdo nechtěl. Šel jsem příkladem, ale nic nepomohlo. Po šedesáti kilometrech jsme byli před olympijskou halou v Lillehammeru. Překvapením nebylo samo toto významné místo ale skutečnost, že na parkovišti stál autobus z našeho sídelního města Kroměříž. Jeho šofér se dokonce znal s našim šéfem a tak si potřásli a poklábosili. Já tu byl už potřetí a tak jsem nováčky doprovázel po areálu. Před halou jsou vystavena tři nahá, bronzová těla sportovců a kolem nich je vždy živo. I tentokrát. Skupinka žen komentovala určité tělesné proporce těchto mužských těl ryzí češtinou, propletenou hanáckým nářečím a netušila, že jim rozumíme . My pochopili, že to bude zábavné a ani jsme nešpitli, jen ohlíželi v hloučku okolí haly. Dvě, tři minuty jsme to vydrželi, ale komentáře byly tak peprné, že jsme se jako jeden dali do huronského smíchu. Ženy ztuhly překvapením. Ruměnec v jejich tvářích připomínal východ slunce a zmizel, až když jsme jim řekli, že jsme z Kroměříže. Omlouvaly se páté přes deváté a prozradily, že jsou z Morkovic. Prolezli jsme ještě vnitřek haly a skokanské můstky. Nohy nás už bolely a tak jsme vyrazili na další cestu.
Šnečku, šnečku, vystrč růžky...chce se mně zarecitovat, když hodnotím tempo našeho přesunu. Trafic control /sledování rychlosti/na každém kilometru a tak jedeme předpisově. Osmdesát a dost! Často však jen 60 nebo 50km/hod. Bavíme se pozorováním detailů podél silnice.
Dřevem se tu nešetří. Všechny domy, hospodářská stavení, ohrady i v sítích připravené palivo voní dřevem. Jaro vravel: "Tuná sú snáď aj komíny zo dreva." Na střechách místo tašek Bramac neposekaný trávník nebo dokonce květinová zahrádka, též břidlice, Jaro by hovoril bridla. Jsme pravda v Norsku.
Duchovno v nás vzkypělo až v Lomu. Ve vesničce Sel jsme odbočili na silnici č.15 a v Lomu jsme přečetli na tachometru dalších 180 km. Lom je jeden z mála názvů osad, připomínající češtinu. Druhý, na který jsme narazili, je Hovín při cestě Tinnmarkou. V Lomu je jeden z nejstarších norských dřevěných kostelů z 12.století. Než jsem stačil odběhnout a znova přiběhnout, naši se už kochali uvnitř kostela. A bylo čím. Andrejka překládala historii. Kostel byl rozdělen na dvě poloviny, jedna pro muže a druhá pro ženy. Už tenkrát se dokázala žena vetřít mezi muže a dokonce ji určili samostatnou lavici před sektorem mužů. Zajímavé je i to, že kostel sloužil rovněž jako vězení. Vězeň byl zavřen do dřevěné klece a s ní byl vytažen ke stropu. Vyprávění o zajímavostech kostela by mohlo pokračovat ještě dlouho, měli jsme však zaplaceno jen třicet minut.
Vjíždíme do těch pravých norských hor, kterých je nepočítaně a hned nás tak neopustí. Jedeme podél řeky Otta dál po patnáctce a zastavujeme v kempu u silnice a valíme oči nad tou krásou okolí. Šéf pro nováčky zalže, že tu máme přednostní právo pobytu, které jsme vyhráli před dvěma léty v soutěži o kemp století. Můžeme se koupat zcela zdarma i v koupališti, které je přímo u řeky Otta a je z ní i napájeno. Teploměr ukazoval teplotu vody 4st.C a nikdo nabídku nevyužil. A tak jsem se nešel brouzdat ani já. Zasedli jsme ke společnému stolu, rozložili propriety na vaření a za chvíli se táhla kempem vůně té pravé, nefalšované gulášovou s logem Vitana. Dveře aut za námi zapadly v 17:57 místního času a pokračovali jsme dál po E15.
Já ovšem už dnes pokračovat nebudu, protože za chvíli podlehnu siestě a poté mne čeká vyplet záhon jahod.
