Mám ráda svou práci.
Proto stále ještě pracuji.

Zuzana ale stále ještě v německé části archivu neobjevila dokumentaci související s ukrytím "Jantarové komnaty". Určitě to tam někde založené je. Když je tam i v kterém roce která rota vyfasovala kolik ešusů, tak aby tam nebylo tohle. :-) :-)

Ach, jo, já ty velké pochvaly nemám ráda!! To bych to tu raději nenapsala .Pro mě je pochvala, když můžu někomu něco důležitého najít a taky ten původně zapadlý zavřený kritizovaný archiv trochu představit jinde, jakou má cenu. Vždyť máme legionáře, opevnění, čs. zahraniční armádu Západ a Východ, část bývalého Válečného archivu SS, nejvyšší vojenský Říšský válečný soud, vysídlení Němců, vojenské soudy v 50. letech atd., a nikdo o tom léta nevěděl. Jak mi to nedávno řekli ve Slovinsku: Nemáte moderní techniku a zdigitalizované materiály (to jde pomalu), ale máte to hlavní, dokumentaci!

Zuzko, obdivuju a trochu závidím, Tvá práce je mimo námahy, zimy a špíny hlavně záslužná a věřím, že jsi občas objevila i věci, které do té doby nikdo neznal. Dělat práci, kterou má člověk rád, je obrovské štěstí.

Zuzko, to ti z celého srdce přeji. To já o sobě nemohu říct, i když jsem ji "dělala" dřív, než jsem sama začala chodit do školy. Práce s dětmi mě bavila, ale ty neskutečné nesmysly a zbytečnosti kolem mě za 40 let dokonale otrávily. Do důchodu jsem se těšila, protože poslední léta před ním jsem měla pocit, že do školy chodí mutanti podobní dětem. Smutné na tom je hlavně to, že to není jejich chyba.

Pěkný článek jako exkurze do náročné práce v archivu. Asi tam pracujete více let než ve školství ? Taková situace nastává, když člověka práce baví. Nikdo nevidí práci v chladu a těžkých podmínkách, ale jen výstupní zpracovaná data. Můj otec Antonín bojoval jako partyzán ne II.světové války ve Francii, kde jim říkali maquis. V archivech nejsou většinou digitalizované stránky, a tak se musí spoléhat na mravenčí práci paní Zuzany. V digitalizovaných záznamech o sňatcích jsem našel zápis o svatbě mého pradědečka v Plzni roku 1879 ns internetu z domova. To už je pokrok techniky.

Nojo. Skromná Zuzana. O svých rozsáhlých znalostech vojenské historie a dokonalé orientaci v uložených archiváliích nic nepíše. Ani, že dostala od ministra obrany medaili Za zásluhy. A to možná ještě více je uznávána na světových konferencích zahraničními kolegy. Její referáty (v angličtině a nebo němčině) jsou pro svou informační hodnotu oblíbené. Dokáže také zpracovat jednotlivé údaje z dokumentací do naprosto nového pohledu na již známé události z historie. Její historicko-populární články jsou velice dobře čtivé i pro neodborníka. (Z tohoto hlediska to mohu já, laik, posoudit.) Když se v prostředí špičkových světových hotelů na tuto dámu, paní Mgr. Pivcovou obracejí s žádostí o pomoc představitelé velkých mezinárodních institucí, nemají zdaleka tušení kolik je za tou pomocí skryto odborné a náročné práce té Zuzany ve vaťáku, co si veze spisy k prostudování na kárce. Trochu víc jsem se rozepsal, omlouvám se, ale připadá mi, že to v tom článku, kde Zuzana píše o sobě, chybí.

Paní Pivcová, je velké štěstí, když práce je i zároveň koníčkem a přeji Vám ještě moc pěkných chvil na Vašem pracovišti !