Jako kluk jsem měl rád knihy o životě v divočině za polárním kruhem, kde žili v Kanadě indiáni a eskymáci. Eskymákům se dnes říká Inuité a indiánské kmeny v polárních oblastech žijí dodnes.
Uskutečněné klukovské sny
Vždy jsem toužil pohybovat se po nekonečných zasněžených pláních a někdy přenocovat v eskymáckých iglú nebo zálesáckých srubech. Miloval jsem knihy kanadského spisovatele Farley Mowata, který popisoval život v divočině dalekého severu.
Nakonec se mi to splnilo na vysokoškolském turistickém kurzu v Krkonoších. Bydleli jsme roku 1973 v teple na Richtrových boudách v kopcích u Pece pod Sněžkou.
Bylo mrazivé, ale krásné počasí. Leželo neuvěřitelných dva a půl metru sněhu nad terénem. Tradiční tyčové značení cest v Krkonoších bylo místy zasněžené. V některých navátých mistech třímetrové tyče úplně zmizely. Na našem programu kurzu nebyly jen dlouhé výjezdy na běžkách a slalomy na sjezdovkách. Měli jsme si vlastními silami vybudovat sněhový příbytek pro přenocování. Sníh prašan byl příliš sypký a nešlo vytvářet cihly na iglú. A tak naši vedoucí rozhodli, že si vykopeme lopatami sněhovou jeskyni na úbočí Luční hory v blízkosti Výrovky. Ve velkém sněhovém přesypu se nám podařilo vytvořit tunel a velký utajený prostor pod zledovatělým krunýřem. Asistenti testovali únosnost stropu, aby nedošlo k závalu, ale náš sněhový pokoj vydržel. Spokojeně jsme odcházeli a těšili jsme se, až budeme poprvé přenocovat ve sněhovém hotelu. Na ubytování byl vylosován pořadník po dvou lidech.
Dlouhý výlet na běžkách
Předtím jsme ale měli na programu kurzu celodenní výlet na běžkách. Plánovaná délka přes 50 kilometrů se dala za předpokládaných 8 hodin zvládnout. Byl jsem v jednom ze slabších družstev, kde byli zejména studenti, kteří dělali závodně jiné sporty než lyžování. Dostali jsme místo oběda potravinové balíčky na cestu a vyrazili jsme v devět dopoledne na běžkách z Richtrovek na Výrovku, a pak na Luční horu. Cestou jsme se byli podívat na naši noclehárnu ve sněhové jeskyni. Někteří kolegové už tam spali a říkali nám, že je dobré si na sebe vzít více vrstev oblečení, aby nám nebyla příliš velká kosa – zima. Z dlouhého výletu přes Sněžku, Velkou Úpu, Lyžařskou boudu, Liščí horu a Výrovku jsme se vrátili na běžkách až za tmy na Richterovy boudy. Nádherné noční lyžování s hvězdným nebem nad hlavou. Na krkošských svazích svítila okna chalup a všichni jsme se zdraví, ale dost unavení vrátili na chatu. Tehdy nebyly ještě mobilní telefony, a tak nás chtěli vedoucí kurzu dát hledat horskou službou. Naštěstí jsme se vrátili s asistenty včas.
Tajným důvodem našeho zpoždění byla únava některých našich kolegů studentů, kteří se v restauraci na Lyžařské boudě tak zrestaurovali, že nemohli jet na lyžích, když jim ztěžkly nohy po pár pivech. Bylo nutné důsledně dodržovat pitný režim. Unavené hochy jsme tlačili před sebou na lyžích a špatně drželi rovnováhu. Moc jsme se tehdy nasmáli. Nebyli opilí, ale jen unavení po více než 50-ti kilometrech na běžkách. Byli mezi nimi i dálkoví studenti nad 30 let, kteří hráli 1.ligu v hokeji nebo fotbalu. Jmenovat raději nebudu.
Jeden z našich tehdejších asistentů jezdívá na zimní olympijské hry jako vedoucí výpravy. V letošním roce jede do Soči poprvé jako zástupce vedoucího výpravy. Jmenuje se doc.PhDr. František Dvořák, CSc. Byl to fajn chlap, který každý ráno běhal na sněhu z Richtrovek do Pece pod Sněžkou a zpátky - celkem 8 kilometrů. Měl výbornou kondičku. Je už dlouho členem Českého olympijského výboru a je mu 72 let.
Mrazivé přenocování
V určený den jsme večer vyrazili opět za tmy s jedním kamarádem do kopce směrem na Výrovku. Sníh nám pod běžkami pěkně vrzal při mrazu – 15°C. Nad hlavami bylo nádherné hvězdné nebe bez mraků. Chvilku jsme ho obdivovali, ale foukal mrazivý vítr. Pak jsme po půlhodině našli fáborek pro odbočení z cesty a vyjeté koleje k naší sněhové jeskyni. Mezi stromy už vítr tolik nefoukal, Byli jsme jen dva, protože by se nás víc do malého prostoru nevešlo. Měli jsme s sebou obyčejné spací pytle a svíčky na přitápění. Když jsem prolézal úzkým vstupním tunelem, tak jsem si vzpomněl, že jsem kdysi snil o přenocování v iglú. Sněhovou koulí jsme zúžili vstupní tunel, aby nám do „ložnice“ nefoukalo. Překvapilo nás neuvěřitelné ticho. Žádný vítr, žádné vrzání větví stromů. Všechny zvuky tlumila zvenčí i uvnitř silná vrstva sněhu. Uvnitř bylo podstatně tepleji než venku, ale ve světle baterky bylo vidět páru, která se nám srážela před pusou. Nevzali jsme teploměr, ale bylo tam asi kolem nuly. Neměli jsme nafukovací matrace, ale na sněhu byly položené jehličnaté větve smrků, abychom nespali přímo na sněhu. Ulehli jsme do spacáků a rozsvítili jsme svíčku, aby trochu ohřála vzduch. Ze sněhového stropu začala pomalu odkapávat voda. Řekli jsme si, že venku by klidně mohla být sněhová bouře a nevadilo by nám to. Bylo nám příjemně. Zhasli jsme svíčku a nastala tma, ve které nebylo vidět ani ruku těsně před očima. Usnuli jsme jako když nás do vody hodí. Měl jsem na sobě ve slabém spacáku silný svetr, tři trička, tepláky, spodky a dvoje vlněné ponožky. Jen smrkové větve trochu tlačily do zad. Ale dalo se spáááát.
Nejsme asi Eskymáci
Probudil mne chlad na zádech. Otočil jsem se na bok a za chvilku mi byla zima i na boku. Rozsvitil jsem baterku a podíval se na hodinky. Bylo půl šesté ráno. Ve sněhové jeskyni byla stále tma jak v pytli. Kamarád Jirka se také nějak neklidně převaloval. Zjistil jsem, že erární tenký spacák je sice s čistou vložkou, ale je zamokřený a proto nás prosakující voda ochlazovala. Byla to voda ze stěn a ze zbytků sněhu na smrkových větvích pod námi. Mít nafukovací matrace, tak by se nám to nestalo. Rozhodli jsme se, že nebudeme dále trpět chladem a opustíme náš sněhový příbytek. Vzpomněl jsem si, že eskymáci-Inuité měli u stěn iglú žlábek na odvádění vody z tajícího sněhu stěn. Neměli jsme dost zálesáckých zkušenosti, eskymáckou otužilost ani tučnou stravu. Neměli jsme ani jejich husté kožešiny. Rychle jsme vyklouzli tunelem ven a opět jsme zahlédli zimní souhvězdí Orion. Sbalili jsme si své saky-paky se spacáky a rychle jsme se zahřívali pohybem na běžkách. Do svítání a na chatu bylo ještě daleko. Naštěstí cesta vedla z Výrovky na Richtrovky jen dolů a to byl fofr. Nočním mrazem zledovatělá cesta neumožňovala plužení, tak jsme byli dole coby dup. Na chatě bylo krásné teplo už v lyžárně. Poezie přenocování pod sněhem byla ta tam. Dali jsme si teplou sprchu a ostatní nadávali, proč je budíme. Snídaně byla až v 8 hodin, a tak jsme slastně zalehli do suché postele na palandě.
Koukám, že můj soutěžní příspěvek je nějak moc dlouhý. Ale přesně odpovídá původnímu zadání tématu – Moje drsná zima. Bylo to nejen drsné roční období, ale byla nám opravdu drsná zima pod sněhem. Ale ve sněhové bouři a nouzi nejvyšší bychom pod sněhem asi bez problémů přežili a nezmrzli.
Soutěžní příspěvek - máte nějaký zajímavý zážitek související se zimou? Pošlete jej do naší literární soutěže na téma: Moje drsná zima. Nejlepší příspěvky odměníme. |