Kocour nalezenec

Kočičí život Slyšeli jste někdy , když člověk zklamaný životem prohlásí, že je to život pro kočku? Já vám chci toto úsloví vyvrátit, protože život mojí kočky určitě není k zahození. Posuďte sami. Před více než deseti lety jsem se přistěhovala do paneláku na sídliště. Abych tam nebyla sama, přinesla jsem si sebou kočku Lucku. Je to obyčejná černá kočka s nádherně zelenýma očima a dnes ji mám už patnáctý rok. Musím říci, že na svůj věk vypadá dobře a svěže, většinou lépe než já. Ale ani se tomu nedivím, že je na tom tak dobře. No řekněte, může se normální žena povalovat ve svém pelíšku jak se jí zachce? A když má lenošení dost, hlasitým mňoukáním na sebe upozorní, že by nebylo od věci dostat něco dobrého na zub. Cooo, konzerva? To snad neee, syrové masíčko by nebylo? Po jídle dlouze pečuje o svůj zevnějšek, a když je se svým vzhledem spokojená, jde mezi své lidi, nechá se obdivovat a náležitě pomazlit. Pak projeví zájem o hry, nejlepší je honba za malým míčkem ( ale musíte jí ho aportovat) nebo za provázkem.To se hezky proběhne a udělá tak zadost své linii. Uondána se schoulí do křesla nebo je tak hodná, že nám křeslo laskavě přenechá a odejde do svého proutěného a náležitě vystlaného apartmá, kde spokojeně usne. V podvečer jde na procházku na balkon, kde má přichystaný kulturní program : sleduje hnízdo jiřiček pod střechou, co je u nich nového, občas zažene drzého vrabčáka a pak vleže sleduje, jak já v kuchyni vařím večeři. To si nenechá ujít, protože vždycky něco dobrého „ukápne“. Po dobré večeři a nezbytné úpravě kožíšku jde na obhlídku bytu. Nakonec se rozhodne, koho poctí svou přízní a nechá si drbat kožíšek a usne na klíně. No řekněte, mé dámy, nevypadaly bychom také mnohem lépe, kdybychom vedly“kočičí život“?

Dávno před bytovými kočkami, když jsme ještě žily s maminkou v jižních Čechách, jsme mívaly běžné venkovské kočky, které byly také velmi chytré. Bohužel se buď nepochopitelně ztratily nebo je někdo zastřelil nebo je něco přejelo. Život volně se pohybujících koček bývá krátký.

Růženko, díky za hezké povídání. Ani se nedivím, že už nikdy žádnou...Kdybych bydlela u silnice, nebo u trati také bych žádné zvířátko nechtěla. Mám přítelkyni, která má na zahradě už osm kočičích hrobečků a stále má dvě i tři kočky, protože je "miluje". Tak to se mi vůbec nelíbí.

Hezké vyprávění Růženko,jen je mi líto,kolik je případů,kdy tyto malé,roztomilé a mazané kočičky či kocourkové nepřežijí.Jsou to báječní společníci a kamarádi,mám je moc ráda.Jednu takovou kočičí " mňau dámu " mám také doma,tak vím,kolik radosti provází soužití s nimi.Když odejdou,citelně chybí....