Fanouš Hovorka si přilepšuje k důchodu jako ostraha v prodejně s drahými parfémy již devátý rok. Za tu dobu si vytvořil jakýsi stereotyp. Službu si rozdělil na několik etap. Počítá zákaznice, sleduje cvrkot na ulici, pozoruje bedlivě okolí. V určitou hodinu chodí na záchod a podle Zákoníku práce odchází pravidelně na půlhodinovou přestávku. Chodí na pivo, i když je vlastně ve službě. Pan vrchní v "jeho“restauraci jej vidí přicházet a automaticky staví pivo na jeho zamilovaný stolek. Vše stejně, rok co rok. Občas se vymění vrchní, ale štamgast zůstává.
Stejný stereotyp se odehrává každé ráno doma. Budík zazvoní přesně v půl šesté. A jde to ráz na ráz. Osobní hygiena, snídaně, televizní zprávy. Pouští je vždy v šest, a to jen na veřejnoprávní televizi. Zásadně odmítá komerční televize. Podle přesného harmonogramu doklopýtá k času odchodu na vlak. Musí z domu odejít v půl osmé. Jde svým krokem a přesně za deset minut stojí na peróně a lelkuje. Vlaky jezdí přesně. Cestou provádí kontrolu podle hesla Hřeben, kapesník peněženka. Na všechno sáhne. Chybí-li v zadní kapse peněženka, poklep závadu rychle odhalí. Čtvrtou položku tvoří klíče. Ty pečlivě ukládá do zvláštní přihrádky v aktovce. Nosí všude aktovku, ruksak nikdy neměl a cítí k tomuto předmětu denní cestovní potřeby nepřekonatelný odpor.
Ve vlaku odchází pravidelně na záchod v jistém kilometru. Kilometrická vzdálenost strávená v malém prostoru je vždy v podstatě stejná. Prodlouží-li se, častují jej cestující udivenými pohledy. Netuší ovšem, že cestující vykonává vždy velkou potřebu. Marně pak v cílové stanici hledá hydrant, neboť se naivně domnívá, že na záchodě poteče voda!
Do prodejny vchází vždy v devět hodin, dvacet pět minut. Pozdraví a to je až do konce směny jediná věta. Loví Bobříka mlčení, neboť v současnosti je s vedoucí ve válečném stavu. I když ví, že je v právu, nemůže od paní vedoucí očekávat omluvu. Prodavačky prostě musí být na straně paní vedoucí. Takový je život. Hlídač tak už měsíc nemluví s nikým z personálu!
Toho rána Fanouš poněkud zaspal. Pravidelný rituál musel o půl hodiny zkrátit. Vyběhl z domu rozrušen a jen tak tak doběhl už stojící vlak. Vydýchával se ještě půl hodiny a záchodový rituál proběhl ve vzdálenější kilometrické poloze.
A je tady cílová stanice. Noviny, nákup chleba a rohlíků. Malá matonka na zapití prášků z hypochondrické přihrádky milované aktovky. K cíli své každodenní pouti se dostavil o pět minut dříve. Čekání si krátí prohlídkou na nástěnky Valašského krůžku, který neustále hledá nové tanečníky. Ještě stačí přečíst menu restaurace, napsané barevnými křídami na velké okno provozovny na protější straně ulice.
Hodina příchodu udeřila. V prodejně je přítomna sama paní vedoucí.
"Dobrý den!“ hlaholí příchozí jedinou předpokládanou větu dnešní devítihodinové služby.
Vytřeštěný zrak oslovené ženy signalizují, že něco není v pořádku.
"Proboha pane Hovorko, co tady děláte? Vždyť máte nástup až za hodinu!“
A opravdu. Hodinky na ruce nelžou. Je teprve půl deváté! Budík doma si nastavil špatně. Probudil jej už v půl páté. Další už zařídil stereotyp, spěch a zvyk, železná to košile. Vše se odehrálo jaksi samospádem.
"Budeš za vola!“ Proběhlo hlavou strážného důchodce. Paní vedoucí to roznese. Fanouš má zkušenosti ještě ze služby. Profláknul vždy změnu letního a zimního času. Když přišel vystřídat kamaráda o hodinu později, bylo mu odpuštěno s poznámkou o divokém sexu příchozího do časných ranních hodin. Když se ale dostavil o hodinu dříve, chodil pak tu hodinu kolem nádraží, aby se uvaroval posměchu!
Tentokrát ale příchozího osvítil Duch Svatý. Pravil: "Paní vedoucí, mám takovou prosbu, přišel jsem o hodinu dříve. Nemohl bych večer o hodinu dříve odejít?“
"Ani náhodou!“ zněla odpověď. Hlídač pak odešel do města ještě někam na kávu. Tímto manévrem odstranil pověst zapomětlivého dědka. Přenesl odpovědnost na nepříjemnou paní vedoucí.
Po celé akci začal ale hlodat v mysli pracujícího důchodce červ pochybnosti. Jak je to všechno možné. Nevymlouvá se na zvyk, stereotyp, momentální výpadek zdravého rozumu? Dá si pozor. Sedmdesátník má přece na blbnutí právo. Nakonec ale všechno bagatelizoval jedinou větou.
"Musím si nestále dávat pozor na hodinky. Nic jiného v tom určitě není!“
