Při pohledu dnes ráno z okna a na teploměr, který ukazoval +7°C, jsem si vzpomněla, jak před více než 50 roky bývala tuhá zima. Bydlela jsem za dědinou, tak se tomu říkalo, byl to poslední domeček na konci dědiny na hrázi u rybníka. Škola byla vzdálena necelý kilometr od domku. Na cestě vedoucí do dědiny tehdy potkat auto byla spíš senzace. V zimě cestáři jen prohrnovali cestu obrovskym pluhem a to bylo vše. Žádné solení ani posýpání štěrkem, jak se to dělá nyní.
Určitě každý z Vás šedesátníků si vzpomíná na brusle, takzvané "kačenky", které se klíčkem daly přišroubovat na jakékoliv boty. A tak když mrzlo, byla celá silnice pokrytá ledem až ke škole. Nebylo nic jednoduššího, než vzít kačenky a klíček, našroubovat na boty a hurá do školy. Před školou se kačenky klíčkem za pár sekund sundaly, daly do aktovky a mohlo začít vyučování. A tak jsem k náramné zábavě pocestných měla i ranní tělocvik.
A ještě jednu výhodu tyhle kačenky měly. Ne každý spolužák takové brusle na klíček vlastnil, a proto jsem neměla o kamarády nouzi. Už o přestávce byl sestaven pořadník na to, komu půjčím brusle, aby si mohl zabruslit po silnici. A zájemců bylo hodně. A tak se vždy jen pokradmu ve vyučování koukalo z okna, aby ta ledovice na té silnici vydržela do doby, než skončí vyučování.
A tak jsem se kolikrát vracela ze školy ve 4 odpoledne než se vystřídalo bezpočet spolužáků. Když se ohlásil hlad, natrhalo se pár přemrzlých šípků, ze kterých se vycucla vytvořená přírodní marmeládka, snědlo zapomenuté jablko na stromě. O to víc pak chutnala stařenčina omáčka vařená 4x týdně z bobkových listů, cibule a brambor, zahuštěná kozím mlékem a moukou. Jednou mi spolužák Standa, na kterého se předešlý den nedostala řada, sebral klíček od kačenek, které jsem se chystala před školou odšroubovat. Nepomohlo slibovat, že mu kačenky půjčím na dýl jako prvnímu. Zazvonilo a pan školník nás hnal do třídy.
Tehdy jsem seděla v lavici s kačenkami na botech do doby, než mě paní učitelka vyvolala na stupínek, abych odříkala básničku o vánočním stromečku. Celá třída se začla smát a paní učitelka také, když mě viděla na těch kačenkách. Bejvávalo, bejvávalo, sice veliká zima, ale hezky veselá. Taky asi proto, že mi tehdy bylo deset.
