Když po tatínkově smrti naše maminka rozhodla, že se odstěhujeme na druhý konec Čech do jeho rodiště, Týna nad Vltavou, byl pro sestru a pro mě jediným světlým bodem slib, že tam budeme moci mít psa. To do té doby v činžáku na náměstí nebylo možné.
Psy jsme měly postupně dva, nalezené křížence, kteří však jako tuláci utíkali a oba přejelo auto. Ten rok, kdy jsem končila vysokou školu, jsem v létě potkala paní ze sousedství s krásným hnědým maličkým štěňátkem, připomínajícím jezevčíka. To je náš Lesánek, řekla. Po prázdninách jsem začala učit němčinu na jazykové škole v Budějovicích a domů jezdila jen na víkend. Asi po půl roce na mě v zatáčce kousek od našeho baráku vyštěkl hlubokým hlasem hnědý pes. Nízký, krátké nohy, střapatý, ucho sem, ucho tam. Lesánek. No, z tebe se ale udělal ošklivý pes, řekla jsem mu přátelsky. Maminka mi sdělila, že to je ve skutečnosti fenka a ti lidé jí začali říkat Lesana. Fena byla věčně hladová a toulala se na ulici, takže bylo otázkou času, kdy také skončí pod koly auta. Maminka jí pravidelně cestou z nákupu podstrčila něco na zub a postupně si ji naučila chodit k nám. To se majitelce nelíbilo a hubovala, že jsme jim psa odloudily. Tak jsme si Lesanu od ní koupily. Od té doby se chovala bezvýhradně jako naše, a když viděla původní pány, běžela se schovat nebo na ně začala štěkat.
Lesana žila několik let šťastný psí život. Běhala volně na uzavřeném dvoře a v zahradě a spala doma. Sdílela domov se svým zvířecím parťákem, kocourem Mourákem, s kterým se sice nemilovali, ale respektovali. Její paničkou byla stoprocentně naše maminka, pak následovala sestra a já jsem byla vítaná návštěva na víkend. Zatímco si celý týden na mě ani nevzpomněla, když přišel pátek, seděla na okně a nehnutě sledovala, až se objevím na cestě. Pak mě vítal její hurónský štěkot a zpravidla to odnesly mé punčocháče. Lesanku jsme nikdy necvičily, pouze jsme na ni mluvily, ale byly jsme přesvědčeny, že rozumí všemu. Chodila s námi do města, na vycházky, jezdila s oblibou Trabantem, utekla za mnou do autobusu, když jsem odjížděla do Budějovic, takže jsme ji museli s řidičem vyhánět.
Pak ale maminka onemocněla zhoubnou chorobou. Lesana ji marně vyhlížela. Když ji sanitka po několika týdnech dovezla, fenka se na ni vrhla a tak šíleně ji vítala, že to byla směs psího pláče, křiku, jásání, olízala ji celou a nehnula se od ní. Zázrak se však nekonal a maminku odváželi stále častěji. Lesana si začala zvykat na novou paničku, mou sestru. Maminku už zažila jen krátce. Byla jsem moc ráda, že se s tím tak vyrovnala. Po maminčině smrti žila Lesana s Marcelou ještě několik let v Týně. Pak jsem se já zamilovala do Pražáka a rozhodla se za ním odejít. Myslela jsem, že v tom není problém. Jenže sestra také toužila jít do Prahy. Co ale s Lesanou? Bylo jí 10 let.
Odešla jsem do Prahy a má láska okamžitě skončila. Zůstala jsem na ubytovně. Sestra nastoupila do školy v Praze 3 měsíce po mně a dostala rovněž ubytovnu. Lesana zůstala v Týně 14 dní sama a staral se o ni pán, kterému jsme pronajaly zahrádku. Když jsem tam přijela a viděla ji, řekla jsem: Takhle už ani den. Našla jsem si velmi drahý podnájem v rodinném domku u jednoho výtvarníka, který mě vzal i s Lesanou. Platila jsem o mnoho set korun víc než jinde. Ale měla jsem čisté svědomí. Lesanka byla přes den s pánem v jeho ateliéru a pak se mnou. Teď jsem byla její panička já, ale chodily jsme i k Marcele, která bydlela velmi blízko. Zanedlouho však začala mít Lesana zdravotní problémy. Byla odulá, což jsem připisovala tloušťce, protože vždycky ráda jedla. Ale přidružila se k tomu i neuhasitelná žízeň a močení a celková ztráta sil. A pak jsem s ní jela k veterinářům na Bílou Horu a to byla naše poslední cesta. Lesana to asi tušila a z čekárny do ordinace jsem ji zpod sedačky dostala jen násilím. Byla jsem u jejího konce, a když jsem se vrátila do čekárny sama, s obojkem a s pláčem, všichni věděli, o co jde, a mlčky se mnou soucítili. Ještě dlouho se mi zdálo, že slyším Lesanin štěkot, a někdy jsem cítila vinu za její poslední rok života a podivný konec.
Dva roky po Lesančině smrti si sestra koupila prvního britského modrého kocoura jménem Míša. Následovala a dodnes trvá etapa soužití s bytovými kočkami. I ony stárnou a odcházejí. Pejsky mám moc ráda, ale po Lesaně už žádný do mého života nevstoupil.
| Máte anebo měli jste doma pejska? Jaké jsou vaše zkušenosti s chovem čtyřnohého miláčka? Napište nám své postřehy, příběhy či rady. Nejzajímavější příspěvek odměníme. |
