Nespoléhejte jen na fotky,
utlumíte tím svoji paměť

Ono je focení a focení,souhlasím s oběma.Jak bych ukazovala vnoučatům,že i jejich rodiče byli kdysi rotomilá mrňata a že také museli chodit do školy.Moji vnuci i vnučka byli ve svých deseti a méně letech nadšení nad fotkami táty a mámy.

Pro tentokrát jsem svou paměť díky fotkám osvěžila. Jela jsem okouknout čtrnáctidenní vnučku a při té příležitosti si prohlédla alba s fotkami dvou starších vnoučat. Bylo moc hezké připomenout si, že byla také tak malinkatá a miloučká. Teď rostou do puberty a občas je to síla. :-) Jinak ovšem souhlasím se Zuzkou.

Na to nemusí být ani americká studie, na to stačí český rozum, že fotografie je pouze dvojrozměrná, zatímco exponáty si můžeme prohlížet z více stran a tím je víc vnímáme. Hlavně ale člověk amatér při focení nebo filmování, zvlášť, pokud při něm ještě musí kráčet, je povětšinou jen zaměstnán technikou, přiblížit, zaostřit, takže mu unikají popisky nebo živé komentování ze strany průvodců. Já při cestách fotím opravdu jen tehdy, když se můžu v klidu zastavit a vybrat si, co fotit, nejsem reportérka, abych pořizovala záběry pohybu, a nestojím o co největší množství snímků ve stylu Tady všude jsem byla. Pro mě jsou úsměvné výpravy japonských turistů, kdy cizinci v centru Prahy doslova vyskáčou z autobusu, párkrát cvaknou foťákem kolem sebe, skočí do autobusu a odjedou. Takový japonský "Hikari".