Ano, na stará kolena jsem si rozbila kolena. Doslovně. Vracela jsem se z města po krajnici k domovu, byla jsem v pohodě a ráda, že už jdu z kopečka, proti mně se blížilo auto. Najednou jsem se probírala na zemi a slyšela projíždět auto kolem.
První myšlenka byla, že jsem spadla tak dobře, že jsem si nerozbila brýle a dokonce ani nenatloukla hlavu. Hrozně mě bolela kolena a dlaně rukou, a vstávat se mi moc nechtělo. Poslouchala jsem projíždějící auto a trochu zadoufala, že alespoň přibrzdí a zeptají se, jestli nepotřebuji pomoc. Nezastavilo, ani nepřibrzdilo a mně nezbylo, než si pomoci sama.
Otřeseně jsem vstala, spočítala ztráty ( naštěstí jich nebylo mnoho) a chvíli postála, abych se vzpamatovala. Vyvázla jsem bez zlomenin, jen kolena natlučená, mírně rozbitá a naražené dlaně a zápěstí. Po krátké chvíli jsem se vzpamatovala a otřeseně odešla domů. Nejhorší byl ten psychický otřes, který jsem utrpěla. To, že můžu kdykoliv zničeho nic náhle upadnout do bezvědomí mnou otřáslo. A hlavně ta lidská bezohlednost. Babka, pardon, starší dáma, náhle upadne, jak dlouhá tak široká, a nezvedá se, ale řidič kolemjedoucího auta, který všechno musel vidět, v klidu projede, aniž by třeba jen přibrzdil a projevil zájem.
No, nakonec můžu být ráda, že mě nepřejel!