Neměl rád páteční odpoledne na českých silnicích. Na německých svižných dálnicích bylo řízení kamiónu hračkou, za českými hranicemi začaly úseky úzkých silniček z dob koňských potahů, průjezdy městy a vesničkami, ve kterých číhali policajti s radary a pokutovými bločky… Jenomže do krajského města na jihu Čech to bylo nejblíž.
Vracel se s prázdnou, na rovinkách mohl jet i sto, a tak se soustředil na jízdu. Výška kabiny nad silnicí a osobáky, které se mermomocí cpali před něho, mu dávala jistý pocit nadřazenosti. Ještě dvě, nejvíc tři hoďky a budu doma, pomyslel si spokojeně, když podjížděl viadukt jakési vedlejší tratě. Jezdil tudy často, takže věděl, že další kus cesty je zatáčka kolem kostelíka z mírného kopce, průjezd vesnicí, opět do kopce a pak už bude mít po pravé ruce podhůří Šumavy až domů.
****
Zahrádka pod chalupou nebyla velká, její zrýpání trvalo nicméně skoro celé odpoledne. Na osmdesát procent plochy přijdou brambory, zbytek zabere záhon s cibulí a ještě nějakou zeleninou, to byla práce ženy. On měl za úkol pozemek připravit a tak vzal rýč a hned po poledni začal.
Pokud to šlo, nechodil v pátek do firmy a co potřeboval, udělal si přes víkend na počítači doma.
Rýč zajížděl do hlíny ztuha – měl jsem si to nechat, až naprší, ale to může být taky za čtrnáct dní, napadlo ho. Občas se podíval na silnici, která vedla nějakých patnáct metrů od plotu a pohledem provázel naleštěná auta všech barev a značek.
Poloha chalupy, ve které už pět let se ženou bydleli, mu vyhovovala. Z jedné strany ruch jako ve městě, z druhé klid jako na vsi… Od okresního města patnáct kilometrů, zastávka vlaku, hospoda, kostel.
Auta na silnici začala brzdit, narovnal se a hledal příčinu.
Před hospodou couval do dvora traktor s vlekem a protože se mu to nedařilo, v klidu si najel napříč silnice a zastavil veškerou dopravu. Podíval se ke kostelu, sjížděl odtud kamión s plachtou pomalovanou reklamou. Řidič lehce zakroutil hlavou a pomalu dobrzdil ke stojícím osobákům. Protáhl se na sedadle a rozhlédl kolem sebe.
Pohledy mužů se setkaly.
Ten v kamiónu viděl možná padesátiletého muže na zahrádce pod bílou chaloupkou. Opřený o rýč díval se na silnici. Zpocené čelo se lesklo na slunci, kousek dál od něho ležel v trávě zrzavý kokršpaněl.
Muž na zahrádce viděl možná stejně starého řidiče lehce zaprášeného kamiónu. Seděl rovně, na sobě tmavé tílko, ruce opřené o volant.
Oba muži se téměř současně zasnili.
Sednout do kabiny kamiónu a vyrazit na dlouhé lesklé silnice. Poslouchat motor a míjet města kolem dálnic. Být volný a pořád někde jinde…
Mít takovou chalupu, někde u silnice, zahrádku a na ní brambory a mrkev. Na dvoře lavičku a zákoutí s krbem. V klídku to lehce opečovávat, hospůdku u nosu…
Traktor konečně nacouval do dvora a kolona aut se hnula. Kamión se rozjel a po chvíli zmizel v zatáčce. Muž na zahrádce jej pozoroval do poslední chvíle.
Řidič ve velkém zpětném zrcátku zahlédl, jako by zvedl ruku.
Usmál se a taky pokynul, i když ho ten druhý nemohl vidět.
Celé to trvalo několik minut.
