Železničáři za komunistů bohatě využívali mezinárodních jízdenek FIP. Putovali zdarma celou Evropou, bez ohledu na železnou oponu. Fanouš Rendl jako výpravčí vlaků navštívil v roce 1973 osm západních států lehátkovým vozem. Dodnes mu to pamětníci nevěří a někteří jej považují za agenta STB! Tehdejší návštěvníci západních zemí se tak měnili v lehce definovatelné batůžkáře. Co Čech, to ruksak.
Nedostatek valut nutil hosty z Tábora míru a socialismu hledět do výloh drahých restaurací a přitom ukusovat patku tvrdého chleba. Bylo to podle Životů svatých, jako když mladý Mao Tse Tung žmoulal skývu chleba a přitom čichal vůni z uzenářského krámu. Mladý Klement Gottwald zase studoval na revolucionáře při světle pouličního osvětlení. Fanouš si pak liboval, že nejlepší voda v Itálii je na záchodě v Cortině d Ampezzo!
Došlo to tak daleko, že když v Kolíně nad Rýnem turisté pojídali z konzervy rizoto v parku, našel se fotograf. Prý za snímeček takto obědvajícího turistu zpoza železné opony je ochoten i pustit chlup. Fanouš souhlasil, leč byl seřván manželkou. Fotograf byl odehnán a obsah konzervy bylo tak nutno podělit dvěma. Na Sicilii zase odolali manželé pozvánce zlaté mládeže, která je pod slunečníkem odhalila jako chudé příbuzné.Chtěli si je odvézt na soukromou pláž a náležitě pohostit. Pozvání chudí turisté odolali. Odměnou za vlastenecký čin byl jeden pomeranč a dvakrát dvoudeci červeného vína jako celodenní strava. Ruksak s domácími potravinami byl tehdy nutností.
Čas oponou trhnul. Přišla svoboda! Hurá! Již žádné ruksaky, plné zásob z domova. Již žádná smažená vejce na vařiči v telefonních budkách. Už nikdy pitná voda z hydrantu. Konečně bude český turista v restauraci popíjet italské víno, jíst příborem a nebude pouhým okem k rozeznání od devizového cizince.
Rozvedený Fanouš jede do Itálie spřítelkyní. Opět lehátkový vůz plný železničářů. Fanouš zakázal ruksak. Přítelkyně ale přesto přinesla nákupní tašku, plnou domácích surovin. Překvapení se dostavilo hned ve vestibulu hlavního nádraží v Brně. Přišlo asi třicet báglů!
V Římě na schodech u fontány Di Trevi se projevila prozřetelnost přítelkyně marnotratného cestovatele. Porušila embargo. Stejně jako jiní čeští turisté, žmoulá Fanouš řízky z ruksakových zásob. Žádná restaurace. Turistický salám, zatvrdlý chléb a čaj z termosky. Nic se nezměnilo. Fanouš se však vzbouřil. Hrdě odchází špalírem kolegů železničářů ke stánku s tekutinami. V ruce třímá chlazené pivo Heineken. Provokuje taťky od rodin lahví moku za čtyři eura!
Bývalý cestovatel zanevřel na takové cestování. Došlo mu, že takhle především cestují lidé, kteří toho na dráze mnoho neodsloužili. Manželka nosila jako staniční balíky k vlaku a režijní výhody vlastní i manžel. A právě tihle lidé dokáží výhod mistrně zneužít. Vlak zadarmo, bágl a jede se kamkoliv.
A přece jenom se nechal železničář vyhecovat ještě k jednomu zájezdu lehátkovým vozem. "Nebudu se ponižovat v západní cizině jako chudý příbuzný. Naprosto bez ponižujícího ruksaku, opatřen pouze peněženkou, navštívím Polsko a Maďarsko!“
Od časů společných zájezdů uplynula jistá doba. V lehátkovém voze se najednou objevili staří známí harcovníci. Zadarmo byli snad všude! Vedou zasvěcené řeči o známých místech západoevropským metropolí. To Polsko a Maďarsko je akce skoro ponižující.
A pak to přišlo. V Krakově sedí Fanouš s přítelkyní v prvotřídní restauraci. Vrchní neslyšně proplouvá mezi stoly. Konečně se český turista cítí jako host na úrovni.. Pozorně prohlíží jídelní lístek. Velkým zaskleným oknem pozoruje parčík před restaurací. Nejednou přicházejí turisté. Jsou to kolegové z lehátkového vozu. Jsou opatřeni ruksaky, které pokládají na zem. Pak nastává hostina. Tvrdý chléb a turistický salám prozrazuje, že se vlastně od komunistických časů toho až zas tak moc nezměnilo.
