Jak jsme malovali v roce 1983

Oli, moc zdravím a přeji stálé zdraví.

Nyní je to vtipné čtení, ale tenkrát to musely být chvíle čirého zoufalství.

Zasmála jsem se a hlavně,že je čisto,paninko.

Opravdu dobře napsaný příběh. Pobavil..... ??

Pěkně napsané, každá věta sedí a příběh pobaví, něco podobného se stalo mnohým z nás. Já pamatuji, jak jsme jeden rok museli vydržet v nevkusně vymalované kuchyni. Je to dávno,ještě byl v módě vzorek vytvořenỷ válečkem. Mladík, o kterém, jeho maminka tvrdila, že je velmi šikovný, nám vytvořil brčálově zelený vzorek, na světle žlutém podkladě.

Pokud malujeme, tak na bílo. Když jsme byli mladší, taky to bývala katastrofa co se týče vzájemných vztahů. Teď už to tak neprožíváme.

Olinko, dík. No, mně to říká, že mám sice čerstvě opravenou a vybílenou kuchyň, ale obývák a ložnice už malíře neviděly spoustu let. A malíři - řemeslníci - jsou i u nás nedostatkové zboží. Syn to umí, ale momentálně už nechce o malování ani slyšet.

Olgo, něco podobného jsem zažila, když mi dva kamarádi vymalovaly babiččin byt - babička tam nebyla. Barvy, jejichž malé vzorky vypadaly při vyzkoušení a vysušení dobře, po uschnutí to byla strašná žlutá v pokoji a strašná zelená v kuchyni. Byt jsem uklidila a s hrůzou čekala, až přijde babička. Ta zareagovala úžasně, usmívala se a poděkovala mi. Člověku nic jiného nezbývá, než to přežít ve zdraví.

Olgo, obdivuji Vás, že jste to přežila ve zdraví. A pěkně jsem se zasmála. Pamatuji na bílení (tehdy se nemalovalo, ale bílilo vápnem), kuchyně. Vesnická kuchyně se musela bílit každoročně. Mamka na to dbala, táta to pochopitelně neměl rád. Z kuchyně se vždycky vyklidilo na dvůr vše, co šlo, aby místnost pěkně vyvětrala a vyschla. Mamka povzbuzovala tátu: "Stěhování, to je štěstí"! a mrzutý táta odpovídal: "Na takový štěstí já ti se.. ". Čssto si na to vzpomenu.

Olinko, zasmála jsem se , s jakým humorem to umíš vylíčit.