Herec, komik, textař, zpěvák, básník, hudebník, režisér, dramatik a výtvarník... Jiří Suchý toho umí tolik, že je těžké ho stručně charakterizovat. Každopádně svou poetikou a milým humorem laská své početné fanoušky už šestou dekádu. Dvaaosmdesátiletý umělec, který 28. října převezme od prezidenta Miloše Zemana další státní vyznamenání, je přitom stále plný elánu.
Molavcová: Nikdy nezaroste mechem
„Jiří Suchý je jako šampaňské. Zraje, je letícím kamenem, který nezaroste mechem. Je plný invence a fantazie,“ řekla Suchého dlouholetá jevištní partnerka Jitka Molavcová. Ta se vedle něj postavila po předčasné smrti Jiřího Šlitra, který v 60. letech se Suchým tvořil jednu z nejoriginálnějších i nejpopulárnějších dvojic historie českého divadla.
Suchý a Šlitr se potkali v roce 1957. V té době Suchý, který se živil jako reklamní grafik, vystupoval v Redutě s Akord clubem (hrál na basu a zpíval) a v kavárně Vltava s Miroslavem Horníčkem. V roce 1958 s Ivanem Vyskočilem založil Divadlo Na zábradlí, které svoji činnost zahájilo pásmem Kdyby tisíc klarinetů. Dvojice se ale později rozešla a již v říjnu 1959 otevřeli Suchý se Šlitrem zbrusu novou scénu: Semafor. Jejich debutovým programem byla muzikálová komedie Člověk z půdy.
S Jiřím Šlitrem změnili dějiny divadla
Divadlo, které neskrývalo obdiv k Osvobozenému divadlu Voskovce a Wericha, rozvinuli do svébytného tvaru autorského divadla malých forem, které se stalo jednou z nejpopulárnějších pražských scén. Originální představení dvojice S+Š a písničky, z nichž mnohé zlidověly, ovlivnily výrazně vkus doby. Divadlo se také stalo líhní pěveckých a hereckých hvězd.
S+Š za deset let společného vystupování změnili dějiny divadla i populární hudby. „Vypověděli jsme válku levnosti a banalitě. Ve jménu hledání cesty k českému muzikálu,“ popsal obdivovatel anglického music-hallu Suchý původní cíl divadla. S+Š byli mimo jiné průkopníky a propagátory hudebního videoklipu.
Desetileté hvězdné období ukončila nečekaná Šlitrova smrt na Vánoce 1969 a nastupující normalizace; hudební dominanci pak nástup bigbítu. A Suchý navíc upadl v nemilost komunistických vládců, po podpisu petice Dva tisíce slov nesměl do televize ani do rozhlasu. A ačkoli Semafor, potažmo sám Suchý, nikdy nechtěl bourat režim („Byl jsem prostej chlapec, kterej si zpíval písničky a kterej měl rád jazz.“), těžké to měl i ve vlastním divadle.
Hrál a tvořil navzdory režimu
Diváci však Semafor padnout nenechali a na lístky pravidelně stáli dlouhé fronty. Navíc písničky jako Honky tonky blues, Klokočí, Malé kotě či Pramínek vlasů se zařadily mezi ty, kterém prostě lidem z hlavy vymazat nelze. Suchý i přes nepřízeň režimu hrál, jevištní partnerkou se mu stala Molavcová, o které říká, že je „darem z nebes“. Autorsky spolupracoval i s Ferdinandem Havlíkem. Jeho divadlo přežilo i nástup kapitalismu a po letech pendlování z místa na místo našlo zázemí v pražských Dejvicích.
Po listopadu 1989 se Suchý vrhl i na podnikání, založil nakladatelství Klokočí a filmovou společnost Perplex. Vyšla mu řada knih včetně dvacetisvazkové Encyklopedie, za kterou získal Cenu Jaroslava Seiferta. Suchý, který je znám i tím, že rád maluje a je vášnivým sběratelem všeho možného, je držitelem mnoha ocenění, mimo jiné převzal medaili Za zásluhy od Václava Havla (1995), cenu Thálie za celoživotní dílo (2002) či Cenu ministerstva kultury (2006).
Soukromý život: jednou ovdověl, podruhé
se s o 46 let mladší manželkou rozvedl
Jiří Suchý se narodil 1. října 1931 v Plzni, která mu před časem udělila čestné občanství. V roce 1960 se oženil s výtvarnicí Bělou Novotnou, později se jim narodil syn Jakub. Manželka mu byla velkou oporou, například byla první kritičkou jeho textů. V roce 1983 po těžké nemoci zemřela. O 23 let později se Suchý podruhé oženil. Vzal si o 46 let mladší přítelkyni Markétu, každý ale zůstal bydlet sám. „Já potřebuju k práci klid, ona učí na gymnáziu společenské vědy a češtinu, nosí si domů práce svých studentů, takže taky potřebuje klid. Zkrátka, ačkoliv máme každý svůj byt, vídáme se téměř denně a žijeme velmi utěšený život, jaký by nám mohlo mnoho lidí závidět,“ vyprávěl Suchý. Utěšený život však letos na jaře skončil rozvodem.
Jak se Suchý seznámil se Šlitrem?
Každý čekal u jiné „zlaté kapličky“
Tím, kdo oba začínající muzikanty v roce 1957 v pražské vinárně Reduta seznámil, byl Miroslav Horníček. Jiří Suchý vystupoval s Acord clubem, hrál na basu, zpíval a zkoušel psát texty. Jiřího Šlitra, doktora práv a zdatného pianistu, zase lákalo skládat. Oba mládenci si padli do oka a domluvili se, že to zkusí spolu. Jak Suchý později vzpomínal, dali si sraz u zlaté kapličky. On, prý jako slušně vychovaný mladý muž, zamířil samozřejmě k Národnímu divadlu, zatímco Šlitr postával u nedaleké Klášterní vinárny, které se mezi herci a muzikanty rovněž říkalo „zlatá kaplička“. Brzy se ukázalo, že se k sobě geniálně hodí. Když v roce 1959 vznikl Semafor, bylo jasné, že jim nikdo nemůže konkurovat. Nadšení diváci, vyhladovělí temnem padesátých let, se do divadla hrnuli a některým písničkám tleskali tak bouřlivě, že představení nemohlo pokračovat, dokud nezazní ještě jednou nebo i dvakrát.
Proč se místo jména
Dimafor ujal název Semafor
Původní návrh názvu zněl Dimafor: DIvadlo MAlých FORem. Jiřímu Suchému se to slovo nelíbilo, a tak přišel na Semafor. Pak hledal, co by to mohlo znamenat. Výsledek: SEdm MAlých FORem. Semafor se totiž hodlal věnovat těmto žánrům: 1. hudební komedie, 2. poezie, 3. pantomima a černé divadlo, 4. loutky a dětský kabaret, 5. experimentální filmy, 6. jazzové koncerty, 7. výstavy výtvarného umění. Dopadlo to ovšem jinak – nadšení diváků pro hudební komedii zlikvidovalo vše ostatní. Fanoušci se hrnuli na Matušku, Pilarovou a Suchého, bouřlivě vítali písně S+Š a o nic dalšího neměli zájem.
Po srpnu 1968 se každé představení
měnilo v protiruskou manifestaci
Když přišel 21. srpen 1968 a okupace, byl Suchý na dovolené v Jugoslávii, odtud zamířil do Londýna. Vrátit se, nevrátit? Rozhodování mu ulehčil telefon se Šlitrem. „Kde jsi, ty blbče? Každý večer hrajeme a ty se někde couráš. Koukej přijet!“ Diváci se už smiřovali, že Suchého nejspíš nikdy neuvidí. Proč by se vracel? Když se jednoho večera objevil při Šlitrově recitálu na pódiu, divadlo málem spadlo. Jiří Suchý vzpomínal, že nikdy předtím ani potom nezažil takové přivítání. Každé představení se měnilo v manifestaci.
Až příliš ostrý porevoluční rozkol:
Suchý versus Šimek, Dvořák a Sobota
V listopadu 1989 tvořily Semafor čtyři skupiny: Suchého, Šimkova, Dvořákova a nově i Sobotova. Když se změnil režim, stal se Jiří Suchý znovu tím, kým byl před třiceti lety – šéfem divadla. Hned poté požádal ostatní soubory, aby odešly. „Pokud mám za Semafor odpovídat, pak musím stát za tím, co se v něm hraje. A to teď nemůžu,“ vysvětloval. A tak se bývalí kolegové z jednoho divadla začali napadat a byla mezi nimi velká nervozita, napětí a nevraživost. Nakonec tedy všichni odešli, zůstal jen Jiří Suchý se svou skupinou. Zanedlouho však sál v Alfě ztratil kvůli restitucím. Následovala šťastná léta v Karlíně, než se přihnala povodeň. Pak souboj putoval po vypůjčených sálech, až zakotvil v novém divadélku v Dejvicích.