Do pražského divadla Semafor se vrací slavné představení Kdyby tisíc klarinetů. Tentokrát však v pozměněné podobě. Premiéra je připravena na 20. září, první repríza se uskuteční o den později odpoledne.
„Už desítky let je v repertoáru nejrůznějších divadel hra Kdyby tisíc klarinetů. V Semaforu ji uvedeme podruhé a navíc v nezvyklé formě, která by se dala označit jako mystická crazy komedie,“ komentoval přípravy principál Jiří Suchý. Představa tajemnější verze rozverného příběhu ho napadla už v roce 1958, kdy se tento titul objevil v Divadle Na zábradlí. Mizivé zkušenosti mu prý tehdy nedovolily ji realizovat.
Únik z „trapného všedna“
„Od té doby jsem se jen podvoloval vizím zkušených režisérů. Dokonce když jsem sám dostal možnost hru režírovat, stalo se tak v roce 1987 ve finském divadle TTT, nenašel jsem odvahu se od zavedeného pohledu na tuto komedii odpoutat,“ řekl Suchý s tím, že mu to trvalo celých pětapadesát let. Přivítal by, kdyby v hledišti usedli převážně ti diváci, kteří přicházejí s přáním smát se právě takovému humoru, jaký je už léta v Semaforu zaveden, a kteří chtějí na chvilku najít únik z „trapného všedna“.
V obnovené hře Kdyby tisíc klarinetů zazní hlavně písničky Jiřího Šlitra ze známého filmu a z prvního uvedení v Divadle Na Zábradlí. A pak také ty od Ferdinanda Havlíka, které zněly v Semaforu v 70. letech. A konečně i pár písní, o něž si řekl pozměněný děj hry – ty složil Jiří Suchý.
Zahrají si i Suchého vzácné přilby
Překvapením má být složení hereckého souboru, který zároveň bude dvanáctičlenným orchestrem. V představení se uplatní i několik exponátů ze sbírky přileb Jiřího Suchého. Dvě nejefektnější z výstroje někdejší pruské armády ozdobí hlavy Artura a Zity, tedy Jiřího Suchého a Jitky Molavcové ve scénce Rhapsody in Bum.
Hlavními postavami dění v kasárnách jsou režisér s hodností rotného (Michal Stejskal) a vojín-klarinetista, původně minometčík (Felix Slováček junior).
Jeden z nejdražších filmů té doby
Inscenace Kdyby tisíc klarinetů měla naposled premiéru loni v říjnu v pražském Divadle pod Palmovkou a půl roku předtím ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Tvůrci se nechali krom jiného ovlivnit i původní verzí filmového scénáře.
Ten se prý rodil dlouho, režiséři Ján Roháč a Vladimír Svitáček začali film natáčet až v roce 1964. Náklady dosáhly sedmi milionů korun, což z tohoto projektu udělalo jeden z tehdy nejdražších filmů.