Jaroslava Duška, herce, moderátora a filozofa, vám nemusím jistě představovat. Jsem rád, že mám možnost znát ho osobně. Jeho úvahy a interpretace souvislostí jsou jako podklady k vlastní myšlenkové aktivitě mimořádně inspirující.
Dnes bych se chtěl zaobírat jeho (s odpuštěním) hovnem. Přesněji tím, co tak trochu nakousl. Je to vnímání frekventovaného staročeského slova „hovno“. Ono se totiž jedná o cosi, co lze určitým způsobem zevšeobecnit.
Jaroslav totiž objevil podobnost se slovem „hovět si“, tedy velmi příjemné rozpoložení a nesporně libý a vítaný pocit. Pokud bychom netrvali na hovnu jako podstatném jménu, mohli bychom na otázku: „Jak ti je?“, odpovědět s blaženým úsměvem: „Hovno“. Velmi dobře, příjemně a odpočinkově. Tedy, hovím si, je mi hovno.
A to je podstata toho, o čem chci psát. Jedno je slovo tak, jak ho slyšíme, jiné to, jak ho vnímáme, jaký mu dáváme význam. Popřípadě jaké emoce, představy či asociace v nás vyvolává.
Základem nepochopení tohoto fenoménu je naše všeobecně rozšířená představa, že náš život se odehrává v prostředí, ve kterém se pohybujeme, ve světě, v němž žijeme. Je to omyl, jenž nám způsobuje mnohá trápení. Prostředí, ve kterém žijeme, je totiž množství podnětů, vnímaných našimi smysly. To, co okolo sebe vidíme, slyšíme, co cítíme a nahmatáme, je převedeno na jakési neuroelektrické signály, které jsou dopraveny nervovou soustavou do našeho mozku.
Náš život je jen v naší hlavě
Až teprve zde se odehrává ten úžasný, nepochopitelný zázrak. Teprve zde se vše pojí na jemné úrovni s tím, čemu říkáme duše. To je ten složitý proces, při kterém dáváme signálům přicházejícím zvenčí smysl a význam. To je ten okamžik, kdy slovo život neznamená jen existenci živé buňky, ale je vědomím si naší vlastní osobnosti a vytváření si představ o všech souvislostech a vztazích mezi námi a okolním prostředím. A ty představy záleží naprosto pouze a jedině na tom, jak si je vytvoříme. A někdy dva lidé, kteří získali stejné podněty, mohou mít pro ně velmi rozdílné vyhodnocení.
Ostatní lidé mohou mít vliv na děje kolem nás, na vstupy do našeho mozku. Nikdo ale nemůže ovlivnit to, co se potom s nimi stane, jaký jim dáme smysl a význam. To je nadále už plně v naší režii. Když si toto uvědomíme, najednou zjistíme, že máme na svůj život větší vliv, než jsme doposud předpokládali. Že ve stejném prostředí se můžeme cítit lépe anebo hůře. Že hodně záleží právě na nás, jakým způsobem události vyhodnocujeme a také přijímáme.
Šamani to vědí
Tohle šamani vědí. Říkají tomu, co se odehrává v hlavě, sen. Proces tvoření našeho života v hlavě je totiž stejný, ať ony vjemy přicházejí do mozku odkudkoliv. Nemusí to dokonce být ani nic z této naší běžné reality anebo dokonce z jakékoliv reality. Třeba ve spánku.
A jaký tedy můžeme mít vliv na to, jak se tvoří náš život? Uvedu jeden příklad. Někdo vám řekne, že jste blbec. Ale to vy si o sobě samozřejmě nemyslíte. Tedy ten člověk vás neskutečně urazil. Co si to dovoluje? Začnete zuřit a máte po náladě, dlouho trvá, než se uklidníte.
Šamanský pohled na svět je trochu jiný. Šaman si pomyslí, že ten člověk se mýlí. Buď má málo informací, nebo si je špatně vyhodnotil. Je bezúčelným plýtváním energií i časem mu to vyvracet, a není proto třeba se tím jakkoliv zabývat.
Vyzkoušejte si to
Proč to nezkusit? Třeba vám to půjde. Třeba se vám šamanské vnímání světa zalíbí. Třeba vás to opravdu vnitřně obohatí. Vzpomeňte si na nějakou nepříjemnou situaci, a pokuste se na ni podívat jinak. Tedy podívat stejně, ale dát tomu, co jste viděli nebo prožili, jiný význam. Možná dojdete k překvapujícím výsledkům.
A ještě jeden příklad nakonec. Když se seznámí chlapec s dívkou, je uchvácen jejím roztomilým žvatláním. Po několika letech manželství však jeho mozek proud slov hodnotí poněkud jinak a už mu jde na nervy, jak jeho stará furt mele hubou. Sami jistě najdete další podobné příklady.
Dovětek: život máme ve svých rukou. I o tom je tento článek. Využijte toho ve svůj prospěch.
