Jako dítě jsem každý rok jezdila o prázdninách do pionýrského tábora. Bylo to na stále stejné místo, měla jsem tam už známé kamarádky, znali jsme se s vedoucími. Hráli jsme hry, koupali se v přehradě, měli noční hlídky. Prostě léto, jak má být. Jela jsem tam i ten poslední rok, kdy jsem ukončila školní docházku. Uvítaly jsme se s kamarádkami a rozdělily do stanů. Každý večer jsme všichni seděli u táboráku, někdo z vedoucích měl kytaru a tak se zpívalo a hrály různé hry.
A tam jsem ho spatřila. Kouknul na mne a pak se zadíval jinam. Stejně nenápadně jsem si ho prohlížela já. Krásný vysoký kluk, štíhlý, světle hnědé vlasy, hezké oči. Všimly si ho i kamarádky, špitaly si o něm před spaním ve stanu, když jsme se myly u korýtka či v hloučku na výletě. Jenom já jsem mlčela. Strašně se mi líbil, ale nedokázala jsem ze sebe o něm vypravit slovo. Už jsem věděla, že se jmenuje Lojza. Nevím proč, ať mi všichni Aloisové odpustí, ale je to jméno, které se mi z neznámých důvodů od útlého dětství velmi nelíbilo. Ale náhle mi jméno Lojza znělo melodicky, přímo hrdinně.
Tak to šlo několik dní. Chodili jsme kolem sebe, vždycky jsem po něm jen nenápadně mrkla a zase se dívala jinam. Lojza vypadal lhostejně, nevšímal si ani mne, ani jiných děvčat. Velel klukům a s nimi se účastnil i různých klukovských dobrodružství.
Přímo za táborem se táhlo třešňové stromořadí. Byl právě jejich čas, takže nebylo nic divného, když se občas pár dětí nenápadně vytratilo a šlo „sklízet“. Pokud někdo chyběl při nástupu či nebyl mezi těmi, kdo měl mít službu v kuchyni při škrabání brambor, vedoucí vždycky věděli, kde hledat.
Třešně jsem měla a mám dodnes ráda, tak jsem mezi nimi bývala i já. Už bylo k večeru, když jsem se na třešně opět vypravila. Byla jsem sama, ostatním děvčatům se zrovna nechtělo. V aleji jsem si vylezla na nejbližší strom, ani mi nevadilo, že ostatní větvě jsou už obsazené chlapci z tábora, třešeň byla příhodně rozvětvená a třešní měla ještě plno. Jenže se to nelíbilo těm klukům. Jeden z nich se do mne ostře pustil a dokonce se mne pokusil setřást, jako tu třešničku. A v tom ho někdo okřiknul. Lojza.
„Nech ji, slyšíš?“
Kluci se kupodivu okamžitě zklidnili, Lojzu poslechli a stáhli se ode mne. A Lojza se na mne podíval, usmál a podal právě ulomenou větvičku, obsypanou velkými rudými plody. Seděla jsem obkročmo na větvi, obírala třešně a užívala si dosud nepoznaného pocitu blaha.
Z pohody mne vyrušil až nečekaný hluk. Přímo pod stromem stála jedna z vedoucích, ostrým hlasem vyzývala kluky, ať okamžitě slezou a vrátí se do tábora. Kluci už neochotně slézali, když já se teprve vytrhla z onoho blaženého stavu do reálu.
„Tebe se to týká taky,“ křikla na mne vedoucí, když viděla, že se zatím k sestupu nemám.
„No jo, vždyť už jdu,“ breptla jsem a „šla“. V ten moment se pode mnou větev ulomila a já na ní krásně plavně splachtila vedoucí k nohám. Tam jsem vstala a důstojně odkráčela do tábora.
Za dva dny jsme se rozjeli všichni domů. Od onoho setkání na stromě jsme s Lojzou už neprohodili ani jedno slovo. Jen kamarádky si pak tajně špitaly, že se mu líbím, jak na to přišly, jsem nevěděla ani po tom nepátrala.
Od té doby už uplynulo hodně, hodně let. Vdala jsem se, rozvedla a vdala znovu. Můj manžel je pro mne ten nejlepší chlap na světě. Ale na Lojzu jsem nezapomněla. Nikdy jsme se už neviděli, nikdy jsem o něm neslyšela, kdybych ho potkala, nepoznám ho. Zůstal ve mně jen ten pocit první lásky, lásky prožívané sněním, lásky bez komplikací a trápení, které sebou nese život. Lásky, která nic nevyžaduje, jen dává. Prostě – lásky první.
