Soutěž: Prázdniny u kmotřenky

Téma prázdninové soutěže mi připomnělo můj první prázdninový pobyt mimo domov v maličké vesničce poblíž Moravského krasu. Svou vzpomínku bych mohla začít slovy "dávno, dávno je tomu", protože je to už víc než 60 let. Tehdy mi bylo necelých osm a pobyt v takovém starosvětském prostředí je pro mne dodnes nezapomenutelný.

Maminka mě tehdy odvezla ke své tetě, která mi byla při křtu za kmotru. Říkávali jsme ke kmotřence a kmocháčkovi. Maminka mě vyparádila do volánkových šatů ze svatého příjímání, které jsem právě absolvovala a sama se taky patřičně nastrojila, protože to bylo zvykem, když se jelo na návštěvu k příbuzným. Však si po cestě naříkala, že je jí v silonkách moc teplo, a já nechápala, proč si je nesundá. Prvním překvapením byla cesta. Nejprve jsme nastoupily do vlaku s vozy označenými čísly 2. a 3. třídy s dřevěnými lavicemi a pak jsme přestoupily na autobus, který nás vyklopil na zastávce mezi lesy, protože do vesničky autobus nejezdil.

Cesta silničkou mezi poli se mi zdála dost dlouhá, ale já jsem zavazadlo nenesla. Konečně jsme uviděly vesničku a došly i ke správnému domku. Vesničkou se šlo úvozem, lemovaným chudými domečky se suchým záchodem na hnojníku přes uličku, někdy vedle domku. Ti bohatší měli domy a menší statky kolem návsi, která byla na vyvýšenině. Z návsi vedla cesta lipovou alejí ke kapličce a hospodě.

My jsme došly skoro na konec úvozové uličky, kde příbuzní měli domek přestavěný, aby se tam vešla i rodina jejich syna. Kmotřenka s kmocháčkem bydleli v jedné místnosti, kam se jen stěží vešel krásně vyřezávaný nábytek a kde plynoucí čas odměřovaly staré bicí hodiny se závažím. Kmocháček chodil v tmavém oblečení s nezbytnou vestičkou, na které nechyběl řetízek od hodinek a kouřil nezbytnou fajfku. V neděli ji rád vyměnil za viržinko, takže z těch, co jsme mu přivezly, měl radost. Taky kmotřenka chodívala v tmavším oblečení a v neděli, hlavně do kostela, musel být na hlavě krásný sváteční šátek. Já jsem tehdy byla hodně nesmělá, a tak mě nakonec seznámila s některými místními děvčaty a pak už to pro mne bylo všechno jednodušší. 

Vzpomínám na cestu na zahradu za vesnicí, kde třešně v aleji a zahradách byly stále lepší a lepší a všechny byo potřeba ochutnat, až to potom žaludek nevydržel. Taky hrušky tam později lákavě dozrávaly. Dvě hrušně rostly poblíž domečku se srdíčkem a já si cestou nikdy nezapomněla utrhnout. Ještě teď mi sládnou na jazyku.

V obci tehdy nebylo žádné motorové vozidlo, a tak když jednou přivezli na náves mlátičku, vzbudilo to ve vesnici velké pozdvižení, a to nejen mezi dětmi. A nastaly žně. Takové žně jsem viděla jen jednou v životě a sekání obilí kosami, odebírání a vázání povřísly, motanými ze slámy a následné pohrabování strniště velkými hráběmi, jsem potom už nikde nezažila. Sice se mlátilo na přivezené mlátičce, ale taky v malých stodůlkách v pravidelném rytmu cepy a my děti jsme to se zájmem sledovaly otevřenými vraty. Tedy hlavně já, protože pro domácí to nebylo nic nového. Někde zase čistili obilí na hučících fukarech, nebo jak se všechny ty stroje jmenovaly. Po odvezení mlátičky všichni vypustili na náves husy, aby sesbíraly popadaná zrnka, a protože se houserů báli i kluci, naše hry se přenesly jinam.

Děti na vesnici chodily pást kozy a braly mě s sebou. Záviděla jsem jim a chtěla se jim vyrovnat, ale kmotřenka mi tu svoji kozu nesvěřila. Naštěstí, protože později jsem zjistila, že když se ve hře na tvrdohlavá zvířata zapomene, dá dost práce je přesvědčit, kde se můžou pást.

Vzpomínání by bylo hodně: na cesty přes pole na nedělní kázání do kostela, kde se lidé scházeli z různých polních cest, jako když stékají potůčky k říčce, na vyptávání se "která že su" a "to je ta mladší od Žofky", na pěší výlet přes kopečky na Macochu, na podvečerní zvonění klekání z kapličky a krásné večerní ticho.     Vlastně to byly ty nejvšednější prázdniny. Byly i jiné, ale na tyto první vzpomínám ráda. Možná, že jen pro ten rychle uplynulý čas mě teď vzpomínky zahřály na duši.