O dvou týdnech na počátku srpna jsem měl jasno. S Vaškem a Honzou, přezdívaným Džony, jsme si naplánovali na kolech cestu na Lipno a z Františkových Lázní to byla docela pěkná štreka, skoro 300 kilometrů. Tohle množství kilometrů se možná zdá hodně, ale my byli na kolech takřka denně – alespoň já a Vašek. Oba jsme měli závodní Favority, vyráběné blahé paměti v Rokycanech.
Závodní kolo patří na závody a taky jsme už dva roky jezdili za žáky Lokomotivy Cheb. Závodilo se na okruzích v ulicích větších měst, v naší kategorii kolem deseti kilometrů a byly to podniky atraktivní jak pro diváky, kteří mohli sledovat cyklisty z chodníku pěkně zblízka, tak pro nás, na většinou rovinatém terénu se makalo od prvního do posledního kola. V Chebu se jezdila kritéria dvě – na jaře Chebské okruhy, v září pak Zlatá přilba. V obou závodech jsme s radostí využívali možnost předvést se před holkama a nasbírat tak body pro případné seznámení.
Džony s námi nezávodil. Zatímco mě i Vaškovi dopřáli rodiče kola s galuskami, čtyřkolečkem a dvojtalířem, vlastnil Džony kolo značky Sport, vyrobené v dnes již neexistující továrně Eska Cheb. Vypadalo sice jako závodní, místo galusek mělo ale pouze pláště falcovky, místo čtyřkolečka tříkolečko a talíř (to ozubené u šlapek) jen jeden. Džony byl totiž nejstarší ze čtyř dětí, jeho máma byla doma, byť jako šikovná švadlena přispívala do rodinného rozpočtu nemalou měrou, zatímco já měl jen mladšího bráchu a naši dělali oba a Josef měl dva bráchy starší a mladší sestru, takže na lepší kolo mu rodiče prachy dohromady dali taky. Pokud ale s námi jel Džony občas na trénink, v pohodě nám stačil a zůstává otázkou, jestli by nám na lepším kole neukázal záda! Výkonnostně jsme na tom zkrátka byli všichni tři stejně, a tak absolvovat cestu na Lipno neměl být problém – a taky nebyl, až na nepředvídatelné příhody, které nás cestou potkaly.
Přípravy na cestu nám zabraly dva dny, největší zátěž dostal na své kolo Džony, který měl možnost namontovat dozadu nosič. Tam vezl stan, svůj spacák a taky kotlík, v batohu na zádech pak osobní věci, stejně tak jako já a Josef, my dva jsme si vezli i deky stočené do co nejmenší roličky. Spaní jsme plánovali pod širákem, jen v případě deště bysme se nacpali do dvoumístného stanu.
Odjezd jsme si stanovili na pondělí ráno a hned první etapa měla být dlouhá 130 kilometrů s cílem v malé vesničce Tchořovice u Blatné. Byla tam totiž na prázdninách dívka Eva, která chodila s Vaškem do třídy a od jara toho roku se mnou na rande a byla to jedna z těch, co nám – a mně obzvlášť – fandila na chebském kritériu. Naše chození sestávalo se z procházek parkem při sledování hodinek, Eva měla doma policejní režim, její táta pracoval v Chebu na kriminálce a chránil dceru před možnými nástrahami všelijakých individuí, s jejichž případy měl denně co do činění. Jestli mezi ně zahrnoval i mojí maličkost, jsem neměl tušení, z vymezeného času na randění bych nicméně usuzoval, že ano. Měsíc pobytu u své tety byl pro Evu výjimkou anebo nedopatřením, kterého – jak se za chvíli dozvíme – využila měrou víc než vrchovatou.
V den D jsme vyslechli rodičovské rady na cestu a s chutí vyšlápli první kopec – kostkami vydlážděnou Slatinu. Následoval Cheb, křižovatka Ypsilonka s americkým pomníkem a už jsme ujížděli směr Mariánské Lázně. Až tam jsme to měli najeté, i když ne často. Bylo to přece jen třicet kiláků jedna cesta a tolik jsme trénovat nemuseli. Teď to bylo něco jiného, z kopců nám svištěl vítr v uších, rovinky byly v pohodě a do kopců to holt šlo pomaleji. Provoz na silnici nebyl valný, psal se rok 1962, auťáků tolik nejezdilo, o to víc ale smrděly jejich výfuky. Před polednem jsme se blížili k Plzni a já povolil uzdu snům, jak to bude s Evou.
Už před odjezdem jsem přesvědčil své kámoše, že po tak dlouhé první etapě bude nutný den odpočinku právě v Tchořovicích. Moc se jim to nezdálo, nakonec ale souhlasili. Měl jsem tedy před sebou relativně dost času přesvědčit Evu, že jeden dva polibky jako od mámy za hodinu randění je poněkud málo. Dále zde byla možnost večerního posezení u ohníčku, odkud bylo velmi blízko do stanu… Tahle myšlenka vypadala sice odvážně, ale kdo ví, jsou přece prázdniny, léto a k němu patří i romantika. U své tety nebude mít Eva tak tvrdý režim jako doma, maloval jsem se nejbližší hodiny a zatím jsme se překodrcali dlážděnými ulicemi Plzně na nepomuckou výpadovku.
Přestože jsme si udělali pár odpočinkových pauziček, začali jsme toho mít pomalu dost. Občasné mráčky sice chvílemi zastínily sluníčko, to se však rozhodlo ukázat svojí srpnovou sílu a chvílemi pěkně pálilo. Morálka v mužstvu začala lehce upadat, zvlášť Džony začal najednou nechápat, proč se musíme hned první den plácat celý den tolik kilometrů, a tak jsme se rozhodli jít každý třetí kopec až do cíle pěšky. Z Nepomuku už to bylo jen dvacet kilometrů po lehce zvlněné silnici, kde člověk řešil dilema – je lepší vyšlapat kopec a potom sjíždět dolů anebo se trápit na rovině, jejíž konec se blíží tak pomalu?
Ceduli s oním podivným názvem jsme míjeli odpoledne ve čtyři a když jsme zajeli na břeh velkého rybníka, opřeli kola o sebe a sami se složili do trávy, bylo zase dobře. Během půlhodiny nás objevili místní Indiáni, kluci kolem sedmi let s luky vyrobenými z klacků na zádech a zvědavě okukovali naše naleštěná, uplynulou cestou jen lehce zaprášená kola.
Hele, povídám tomu největšímu, není tady u vás na prázdninách jedna holka z Frantovejch Lázní? Jo myslíš Evičku? Tak ta tady na prázdninách je, odpověděl a já si s radostí pomyslel, že jí tady mají rádi. Hele, povídám klukovi, vyřiď jí, že už jsme přijeli. Ona bude vědět kdo. Pokrčil rameny a poručil Indiánům odchod. Objevili se za další půlhodinu, to už jsme měli postavený stan a připravené ohniště. Čekal jsem spíš Evu než kluky a po prvních slovech náčelníka mi bylo jasné, že moje vysněné přivítání s objetím a možná i polibkem se konat nebude – Evička vzkazuje, že přijde v sedm, dřív to nejde. No jo, to bylo nějakého spěchu, mrmlal si Džony pod vousy a stavěl konstrukci na zavěšení kotlíku, Vašek se na mě podíval s pochopením. Vašek totiž znal holky daleko víc, než já.
Eva přišla před sedmou, zastavila se tři metry od nás, tak jste tady, řekla neutrálně a já jenom zíral. Barevná mozaika představ následujících hodin i dalšího dne se rozsypala po jejích dalších slovech – hele, já večer nemůžu, tak ahoj. Než jsem se stačil vzpamatovat, byla pryč. Zíral jsem hodně blbě, jak mi později oznámili kluci, polívku z pytlíku, uvařenou premiérově v ještě neočouzeném kotlíku jsem pozřel aniž bych věděl, co vůbec jím a po buřtech opečených nad ohněm mi Vašek povídá – pojď se podívat do vsi. Džony měl zase nějaké mekty, jsme hned zpátky, uklidnil ho Vašek a pak už jsme courali klasickou českou vesničkou, rozdělenou jakýmsi průplavem mezi dvěma rybníky. A na polní cestě za poslední chalupou jsme uviděli Evu s jakýmsi klukem. Vzdalovali se od nás, ona ho držela kolem pasu, on jí objímal ramena – takhle jsme spolu nikdy nešli!
Já na něj vylítnu, burana jakéhosi, nakročil jsem za nimi a Vašek se mi postavil do cesty. To nemá cenu. Kašli na ní. S tím nic nenaděláš, mluvil krátkými větami a já zůstal stát. Fakt, to stejně není holka pro tebe, řekl ještě a když jsem mu chtěl oponovat, jak to může vědět, obrátil mě zpátky a vraceli jsme se k rybníku.
Až za další hodinu jsem byl ochoten připustit, že něco na tom je a že se mi Eva vlastně ani moc nelíbila, protože byla… prostě málo vyvinutá, hlavně nahoře. Zatímco některý naše spolužačky už měly prsa skoro jako dospělý ženský (a když to neviděly ostatní holky, nechaly si na ně občas i sáhnout), Eva by teoreticky ani nepotřebovala horní díl plavek a možná tohle byl důvod, proč jsem zrovna téhle lásky (trvající ostatně pouhých pět měsíců) příliš nelitoval.
Místo celodenního odpočinku jsme se sbalili hned druhý den a odpoledne vyrazili na další cestu směr Lipno. Etapy jsme pokrátili na čtyřicet, padesát kilometrů, z Blatné jsme to vzali na Strakonice, Prachatice a Volary, města jsme většinou trochu procourali a když jsme v pátek dorazili k Horní Plané a uviděli lipenskou vodní nádrž, obloha se zatáhla olovnatými mraky, jejichž barvu věrně kopírovala docela silným větrem rozbouřená hladina.
Zašli jsme do první hospody, která se naskytla, jo hoši, tady když se to zatáhne, tak je to na tejden, pošklebovali se fotři u piva a vypadali, že nám to docela přejí. Stan jsme postavili raději dál od břehu, k večeru začalo pršet, a tak jsme se dovnitř nacpali všichni tři i s bágly a prožili velmi neklidnou noc.
Ráno déšť ustal, mraky zůstaly, a tak jsme dali na rady místních, dopoledne to zabalili a pozvolna se vraceli k domovu.
Jen co jsme byli sto kiláků od Lipna, obloha se promodrala, sluníčko opět vyslalo své teplé paprsky na naše zmořená záda a všechno se zdálo fajn až do chvíle, kdy jsme kousek před Nepomukem uviděli v příkopu u silnice valník. Kolem několik esenbáků a lidí, zastavili jsme a pěšky procházeli kolem, před valníkem byl traktor a jestliže valník ležel jen na boku, traktor byl převrácený úplně kolama vzhůru. Všichni zaraženě mlčeli, obešli jsme valník i traktor, valník vytáhnou, traktor obrátí na kola a dobrý, říkali jsme si a potom jsme uviděli nohy. Zaprášené střevíce, ponožky, nohavice montérek. To všechno jen kousek nad kolena, zbytek těla byl pod traktorem a tmavá krev se vsakovala do prachu vedle asfaltu. Zbytek dne jsme jeli mlčky, večer nám trochu otrnulo a druhý den bylo ráno, slunce svítilo a život šel dál.
Za Mariánkami jsme uviděli známé siluety kopců Slavkovského lesa, najednou se nám šlapalo docela svižně, projeli jsme kolem nedávno napuštěné Jesenické přehrady zatím ještě bez chat na jejích březích a po šesti kilometrech rovinky jsme byli v Chebu. Na jeho konci jsme vyšlapali starý známý Zlatý vrch neboli Zlaťák, sjeli dolů do Střížova (tady poslední kratší stoupáček), projeli jsme kolem Hulcovny, malé fabriky na opravu naftových motorů a před námi se otevřel výhled na v parcích zasazené Františkovy Lázně, naše rodné městečko.
Vraceli jsme se domů, byli jsme rádi a zároveň jsme si uvědomili, že tímto výletem pro nás dětství definitivně skončilo.
