Soutěž: Baran Matěj

Soutěž: Baran Matěj

20. 8. 2013

Léto na Valašsku. Nepopsatelná krása přírody, sklizeň sena a obilí. Vybaví se mi též vůně mateřídoušky na sluncem vyhřáté mezi a když člověk zavřel oči, byl najednou ve velké hudební síni, kde právě probíhá koncert snad všech možných muzikantů: neúnavných houslistů cvrčků, pištění hobojistů vosíků, vrzání  lučních koníků. A nechyběl ani trombonista čmelák, který tvrdil tu muziku. I malá myška vykoukla z díry a šustěním trávy dala o sobě znát i ještěrka.

Do nosu tě náhle udeří neodolatelná vůně jahod! Vstaneš a neodoláš. Sbíráš je přímo do pusy. Pak si vzpomeneš na maminku a pro ni navlékáš jahůdky jako rudé korálky na stéblo trávy. Věděli jsme, že tam, kde olše tvořily malý tmavozelený ostrůvek, je krásná, udržovaná studánka  s křišťálově průzračnou vodou. I v největších vedrech v ní byla voda studená. Nabírali jsme ji velice opatrně do dlaní,abychom ji nezakalili nebo jsme si lehli na břicho a pili jsme přímo ústy. Nevadilo nám, že po dně studánky se promenádovaly pijavice. Ty jsme brali jako strážce čistoty, stejně tak jako malé žabky,kterých bylo v okolí studánky plno. Nikdo si nedovolil studánku jakýmkoliv způsobem poškodit. 

Pozorovali jsme oblaka, jejich nekonečné proměny fantastických tvarů. Odhadovali jsme, ze kterých bude „bouřit“ a které jsou zatím jen tak ke zkrášlení oblohy. A když přišla pořádná průtrž mračen -  ta netrvala zpravidla příliš dlouho, cachtali jsme se ve vlažné vodě nebo spíše v bahně, které jsme nepovažovali za nečisté.

Samozřejmě, že jsme pomáhali při sklizni obilí: dělali povřísla, pomáhali skládat ze snopů mandele  nebo panáky, aby obilí dobře prosychalo a aby mu ani déšť výrazněji neuškodil. Rovněž sklizeň sena a otav se neobešla bez naší pomoci. Tatínek nebo maminka házeli přivezené seno z fůry na seník a my jsme pak seno pěchovali do skulin pod střechou tak, aby byl využit celý prostor. A byla to opravdu fuška, pod střechou bylo vedro, lil se z nás pot, ale nereptali jsme. Byli jsme rádi, že i naším přičiněním budou mít v zimě krávy, koně a ovce dobré krmení. Velice nás těšilo i ocenění naší práce ze strany rodičů, což zvyšovalo vědomí naší důležitosti.

Vzpomínám si na příhodu, která názorně ukazuje úctu valašských sedláků k přírodě i k vlastní práci. Bylo dusno, nesnesitelné vedro. Maminka, která většinou organizovala práce kolem sklizně úrody, rozhodla, že bude třeba svézt aspoň jednu fůru proschlých panáků z pole, které bylo nejblíže. I krávy, které byly zapřaženy do vozu – žebřiňáku, jakoby cítily důležitost toho, co je čeká, samy  zrychlily svou jindy váhavou chůzi a nabraly směr Sojné, kde se řady panáků proschlého obilí  nacházely. Blížila se velká bouřka. Z „hradů“, jak se říkalo těžkým bouřkovým mrakům, vystřelovaly různobarevné blesky a křižovaly oblohou. Hřmělo stále častěji a déšť byl naspadnutí. Začal se zvedat silný vítr. Maminka ukládala snop za snopem, které jí nahazoval nahoru tatínek, svoji oblíbenou a též jinými sedláky uznávanou vazbu, která nedovolovala, aby se fůra při jízdách po kamenitých, nerovných polních cestách rozjela a sesypala se na zem. Babička a já jsme snopy přinášeli blíže k vozu a přitom jsme museli současně hlídat krávy, které sice poslušně stály v postrojích a byly okuřovány dýmem z polosuché távy a švihem svých ocasů odháněly dotěrné ovády a střečky. Ze střečků jsme měli veliké obavy, protože jejich píchnutí bylo velmi bolestivé a krávy se dávaly do nekontrolovatelného běhu – splašily se.

Tu se objevil na polní cestě katolický pan farář. Šel tempem, které mu umožňovala hmotnost jeho těla. Když došel až k nám a viděl, jak lítáme se snopy po poli, utřel si kapesníkem své potem orosené čelo a pozdravil „Pomáhej Pán Bůh.“ A maminka mu z fůry odpověděla: “Neponúkajte Pánaboha a poďte nám sám pomocť. Vidly aj hrabě sú hen za vozem.“ Pan farář jí na to neodpověděl. Mávl rukou a pokračoval v cestě do dědiny. V té chvíli byla záchrana suchého obilí před deštěm přednější, než byť i krátký rozhovor s panem farářem.

K povinnostem již odrostlejších dětí patřilo pasení dobytka. Povětšinou to byli chlapci, kteří vyháněli  dobytek na pastvu a už byli schopni zvládnout divočejší krávu či tvrdohlavou kozu nebo paličatého  berana. A o jedném takovém baraním výlupkovi  vám  včil  povyprávjám.

Myslím si  ale, že  odsúdiť šmahem barana Matěja bez zvážení dalších okolností by bylo nespravedlivé a ukvapené. Každý baran bývá zprvu baránkem, milučkým, hebkým, tulivým. Najradši  sme honívali krávy na pasínky Pod březím. Tento náš oblíbený rajón sa nacházál na levém břehu Vsetínskéj Bečvy. Paše tam bylo dosť, krávy sa mohly aj napiť a když bylo třeba, sme ich aj vykúpali. A tak naše babuše byly dycky jak ze škatulky. Šak si teho všímali aj ostatní ludé. A my  sme byli na to takéj pyšní.

Krávy sme pásávali s kamarádem Karlem ze súsedství. Byli sme stejno staří a většinú sme si dobře  rozuměli. Na pastvě sme vymýšlali všelijaké ptákoviny, času na ně bylo na pastvě dost. V Bečvě sa  proháňaly hejna ryb. A tak sme chytali mezi kořáním olší a vrb u břehu ryby do ruky. Byly to většinú parmy a jelci, občas sa nám podařilo lapiť aj nejakého pstruha. Párkrát sa nám tak zadařilo, že u nás, aj u súsedů byly na večeřu ryby.

Už ani nevím, koho to napadlo – esti Karla nebo mňa. Rozhodli sme sa barana Matěja vycvičiť a  naučiť ho nejakým kůskom. Bylo to už kus baraniska, rohy sa mu už pěkně zatáčaly a byl velice háklivý, když mu nekdo na tu jeho okrasu šáhnul. S nama byl ale veliký kamarád a  vyvázal všelijaké  kůsky, uměl na zapísknutí zastaviť, brzdíl, až sa mu od kopýtek prášilo. Když sme s Karlem válali  bečky, válal sa s nama. A tak sme sa rozhodli, že ho naučíme trkať, samozřejmě enem za určitých okolností.

Do našeho rajónu, kde sme pásli, sa začali sjížďat různí turisti na bicykloch. A bylo po klidu. Křičali, furt po sobě hulákali a s velikú vervú plašili krávy, které byly zvyklé mět při pasení klid. Začali z lesa vynášat četynu, všelijaké krkoše a haluze a rozdělávali si oheň. A to né jeden, ale dva, tři a když odjeli, zbyl po nich nepořádek. Řekli sme si s Karlem "a dosť!" Silú sme na ty lufťáky nemohli, dali nám aj po papuli, a tak sme na ně šli fištrónem. Vykonavatelem naší pomsty sa měl stať náš baran Matěj. Povíte si, co moh baran týmto otlemkom na koloch udělat? Jistě jim nebude brat ventilky z duší.

Všimli sme si, že cérky při chození kolem ohňa, když třeba vařily čaj, vystrkujú svoje kulaté zadky. A myšlenka byla na světě! Naučíme Matěja trkať do vystrčeného zadku! A Matěj, kerý vycítil, že sa chystá  nejaká nová psina, s vervú  jemu  vlastní sa začál rychlo učiť. Jeden z nás držál barana pevno pod krkem a ten druhý na něho vastrkovál zadek a krútíl sa před ním, jak habešská tanečnica. Matěju duc,duc,duc! A přitem sa otřél baranovi mezi rohama. To sme opakovali do omrzéní, až to Matěj pochopíl anebo sa mu to zprotivilo. Brzo sa nám podařilo tymato pohybama vydráždiť tak, že byl už k neudržání, vysmekl sa a létál po pasínku jak urvané éro.

Přišei deň D. Na náš pasínek u Bečvy přijely tři páry na bicykloch. A už to začalo. Cérky přikazovaly ogarom donést z lesa dřevo na topéní. A ony začaly připravovať ohniště. Připravily si trojnožku pro kotlík a jedna z nich odešla s kotlíkem pro vodu. Kerási z kráv sa šla napiť do Bečvy. Cérka ju chtěla z vody vyhnať, ale babuša sa otočila proti ní a pořádně cérku vyplašila. Ta sa nechtěně vykúpala, celá vyplašená s brekem a křikem vylézla z vody jak tatrman – a samozřejmě bez kotlíka. Jeden z ogarů rychlo vyběh z lesa a začal nám nadávať do lagáňů, huncútu a pazgřivců. Karel sa naňho obořil: Drž ten zobák ,ať sa ti nevykolejí sanica, otlemku jeden naondulovaný! Ogar eště cosi zamrmlál a šél pro kotlík, který už voda odnésla dál kúsek po prúdu. Nakonec sa obě strany zklidnily a s brbláním sa rozešly. Zdálo sa, že všecko je v najlepším pořádku. Ogaři pomohli cérkám rozdělat oheň a odešli do lesa pro další dřevo. A cérky sa točily kolem ohňa, prozpěvovaly si a krútily svýma zadkama.

Matěj sa popásál směrem k k cérkám, které poskakovaly kolem ohnišťa a vykrúcaly sa o stošest. To ale neušlo Matějovi. Měl už jistě vytříbené estetické cítění z našich zadků, keré byly, jak když stařenka sepnú ruky při modléní. A tu uviděl v plnéj kráse to, do čeho si mohl bezstarostně ducnút. Vybral si jeden kroutící sa zadeček a rozběhl sa k němu. Pořádně, s rozběhem, jak sme mu to s Karlem vštěpovali do jeho baraní tvrdéj palice, sa opřél do cérčiného vystrčeného zadku. Ta přeletěla plavně přes ohniště, vzala sebe, aj trojnožku s kotlíkem a čajem. A jak vstávala, zaséj vystrčila na Matěja svoju prdélku. Baran to brál jako výzvu ke hraní a byl ochotný v ducání do ní i pokračovat. Cérka jačala, jak siréna sanitky. Tu sa z lesa vyřítil jeden z ogarů,aby zjistíl, co sa tam děje. Matěj ho zmerčíl a obrátil sa proti němu. Ten sa otočil jak na obrtlíku a běžál zpátky do hory  v patách s bečícím baranem. Matěj mosél byť velice naštvaný, protože ovca nikdy mezi stromy do lesa nejde. Hvizdem  sme odvolali barana z jeho akce a ten sa poslušně vrátil. Lufťáci sbalili svoje věci, nasedli na kola a odjeli prač. HURÁ!!! Vyhráli sme!

Chtěli sme chytiť eště nejaké ryby, tak sme obhlédli krávy a barana. Všecko bylo v pořádku. Nešli sme už  do vody, klekli sme si na břehu na ploché kamaně – šledy a šmátrali  v kořání po rybách. Karel po chvíli vyhodil na břeh pěknú parmu. Za ňu vyletěl z vody pstruh a jejec. Aj mně sa podařilo cosi uloviť. Lov nám šel, úplně nás ryby vtáhly do hry a my sme zcela zapomněli na pasoucí se dobytek. Karel zrovna chytil pěkného  pstruha  a chystál sa vyhodiť ho do trávy na břehu, když sem sa otočíl a uviděl Matěja, jak hrabe kopýtkama a chystá sa vyraziť na naše zadky. Co včil? Nebylo času na dlúhé přemýšlení.

"Karle, bacha, baran!" Vykřik sem a skulil sa na bok. Karel skočil do vody. A tu sa nad nama přehnal jak namydlený blesk Matěj. Už nestačíl zabrzdiť a skončil ve vodě. Oba sme zařvali: On neumí plavať. Matěj od hrůze a z leknutí bečál jak pominutý a jeho huňatý kožuch nasáklý vodú ho stahovál pod hladinu. A pruď ho unášal. Vydali sme sa na pomoc Matějovi. Vody bylo hrubo přes metr, a tak sme sa s Karlem brodili a plavali na pomoc odnášenému baranovi. Podařilo sa nám dostať ho na mělčinu. Drželi sme Matěja za vodú nasáklý kožuch a po chvíli odpočinku sme barana jak snop obilí přenesli na břeh. Tam sa v klidu popásaly krávy. Položili sme barana do trávy a lehli si vedla něho. Měli sme téj záchranéj akce plné zuby.

Tu Matěj zrazu vyskočíl a otřepál sa. Snaď měl v kožuchu půlku vody z Bečvy. – a my sme byli zas mokří, jak tatrmani. Baran sa proběhnúl po pasínku, znovu sa vrátil k nám, otřepál sa a znovu sa   rozběh mezi krávy. Už je to zas náš Matěj, povídá Karel a chtěl si vysléct mokré trenýrky. Slunko sa chystalo pomály zapadnúť za Ostrú horu a my sme věděli, že sa máme chystať domů. Sbírali sme svoje různo pohzené saky paky, ryby sme měli už připravené v křenových listoch, které dobře  chránily před teplem vložené ryby.

Matěj měl ale úplně jiné úmysly, chtěl sa s nama hráť. Pobíhal kolem nás, pobekával, jemňučko do nás trkal. Naráz sa ale zmenil, zahrabal kopýtkama a začal chvať. Vycítili sme, že to Matěj zamýšlá ináč. Rozběhnúl sa  proti nám a natláčál nás k vodě. Chtěl sem utéct k lesu, ale Matěj to zmerčíl a hurá za mnu! Se stejnú sa potázal aj Karel. To naháňaní by nebralo konca, proto sme sa rozhodli vylézť na najbližší planů třešňu. To nám nedělalo žádné potíže, protože sme lezení na stromy mockrát trénovali. Každý ogar z dědiny to měl v malíčku. Sedli sme si do najvyšší rozsochy a plánovali, co dál. Krávy už sa pomalu popásávaly směrem k dědině a my sme nemohli z třešně dolů. Jak sme sa pohli, baran okamžitě vyskočil a tak nám dával najevo, kdo je tady pánem! Byla to pomsta téj rohatéj potvory za nedobrovolnú kúpel v Bečvě nebo za to, že sme si s ním už nehráli?

Karlovi aj moji rodiče začali mět o nás strach, že sa nám něco zlého přihodilo. A tak oba tatové si pro nás přišli. Matěj ležál pod třešňů jak přibitý a museli ho obá držať, abychom mohli slézt ze stromu. Domů sme došli až za úplnéj tmy. To víte, že sme dostali pořádnéj držťkovéj!

Když sme vyprávjali, co sa nám přihodilo, moja babička povídá: "Ja, ogaři, kdo s čím zachází, tým aj schází!" A měla svatú pravdu. Nakonec vzala košík s rybama, poctivě jich rozdělila a svoju řeč zakončila: "Vy smykani, počkajte, až vás chytí porybný, žabař Fojt! Ten vás roztrhne, jak hada." No, zatým sa mu to nepodařilo!

A Matěj byl už zas dobrým kamarádem. Zachovál sa ale opravdu jak baran. Na Valachoch sa povídá o tom člověku, který nemože pochopiť to, co jiní už dávno znajů: Bože, proč dáls dušu do barana?! Ale to už není Matějů případ.

 

Vybavujete si nějaký silný zážitek z prázdnin? Pokud ano, sepište jej a pošlete do naší literární soutěže na téma "Moje prázdniny". Vyhrát můžete digitální foťák Olympus a spoustu dalších cen. Více informací o soutěži najdete zde.


Moje prázdniny
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Pěkná vzpomínka i literární dílko.
Olga Štolbová
Vladimíre díky,moc hezké vzpomínky.Baran Matěj mě nadchnul a valašské nářečí se pěkně čte.Pošlete zas něco podobného,mě to přímo pohladilo.
Jaroslav Holý
Tož pěkně jste to sepsal. My jsme chodili zase v Beskydech na hřiby přes jeden "pasinek", ohrada, kde se pásli krávy. Chodili jsme tam na kozáky, které tam rostly pod břízami a osikami, ale bylo to docela dobrodružné, neb několikrát nás býk pořádně prohnal.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.