Invaze vojsk Varšavské smlouvy
ukončila reformní Pražské jaro

Dávno nejsem mladá. Ale dnes je mi to taky už opravdu jedno. Správnost vstupu posoudit neumím. Vím pouze, že možné je všechno. Možná by opravdu byla válka...

Já jsem byla v NDR (psala jsem o tom loni ve vyprávění Mělo to být super léto) jako pomocnice v kuchyni ve vojenském pionýrském táboře v Proře. Dovědět se o okupaci tam bylo taky děsné. Myslely jsme, že je válka. Daly se tam chytnout západní i východní stanice. Reakce "enderáků" byly různé. Oficíři pro, záklaďáci proti. Pak nás eskortovali s ostatními Čechy z Baltu na hranice. Když jsme přijely domů, už bylo po hlavních střetech a začátek konce "jara". Na to se nedá zapomenout už nikdy. Mladým je to dnes bohužel už jedno.

Asi do dnešního dne jsem tu dobu nepochopila. Všichni poslouchali rozhlas. Všichni zmatkovali. Nakupovali potraviny. Plakali. Čekali válku... Proč to bylo? To nám zatím nikdo neřekl.

Byl jsem tehdy sám doma, měl jsem prázdniny. O okupaci jsem se dověděl snad jako poslední z ČSSR, od sousedky u dveří, když na mě dlouho zvonila. Rodiče byli na návštěvě u příbuzných v Rakousku, hranice pak okupanti uzavřeli a domů se dostali až za několik dní prvním vlakem vypraveným z Vídně do Břeclavi. Otec se znal s tehdejším ministrem zahraničí a ještě lépe s jedním z jeho tajemníků. Ten je měl odvézt zpět domů autem. Přijel je však ve Vídni informovat o změněné situaci (otec stále radio u ucha a nažhavený telefon na československý konzulát) a o tom, že odlétají s ministrem Hájkem na zasedání OSN oficiálně protestovat proti okupaci. A my jako mladí kluci neoficiálně protestovali doma, natáčeli vysílání TV dokud vysílala, pak rozhlasové vysílání na magneťák, zpívali protestsongy a spálili sovětské praporky, které se na různá komunistická výročí vyvěšovaly do oken. (V době normalizace se musely znovu šít z červených trenýrek a my dostali vynadáno). Rok nato 21.srpna 1969 nás v Brně zmasakrovali čeští milicionáři, štěstí, že jsme vyvázli jen s malými šrámy a nebyli vyhozeni ze školy (někteří). Takové bylo naše "pražské jaro". Ministr Hájek byl záhy odvolán z funkce, jeho tajemník ještě v brzké době stihl odletět znovu do USA a už se nevrátil.

To byly krušné doby, moje osobní pocity byly slzy, hněv, strach o nás všechny, naprostá bezmocnost vůči totalitní odporné moci a všude podlízaví rozkazující partajníci, ne toto už nikdy !

Tu noc si velmi dobře pamatuji. Už večer divně vyli psi. Když nás kolem páté ráno táta probudil a oznámil, že nás obsazují Rusové, pochopila jsem, proč večer psi tak vyli. Slyšeli to, co my ještě ne. Za polskou hranicí se k nám blížily tanky. Ráno "obtékaly" naše město ze dvou stran...